How can one depict the city today when it is no longer merely an urban whole, but also a psychic landscape, a data infrastructure, and a space of permanent tension? And how can one grasp the metropolis at the moment when its everyday reality breaks down into layers of personal projections, collective affects, and invisible systems that shape our movements, relationships, and modes of perception? The international exhibition project The Hammer Strikes the Bell by New York-based Latvian artist Viktor Timofeev and Czech artist Radek Brousil, prepared together with curators Boris Ondreička and Pavel Kubesa for Prague’s NoD Gallery, enters precisely this field of meaning. Here, the city does not appear as a stable backdrop, but as a living, multilayered organism in which subjective experience collides with the logic of late-postmodern infrastructures. The joint project by Brousil and Timofeev is conceived as a complex exhibition situation in which images, drawings, and a spatial site-specific installation are interwoven into a scenographic whole. The exhibition reflects the specific chronotope of the metamodern gigapolis — a city that is simultaneously a concrete place and a mental state, a set of material structures and a field of imagination. The artists are interested in the intricate image of buildings, people, technologies, and collective psyche that emerges from the structures of today’s metropolises. The exhibition is therefore not built on a mere dialogue between two media or two artistic signatures. More important is the very nature of their encounter: both Brousil and Timofeev have long cultivated a sensitivity to what remains beneath the surface of the visible world, whether power regimes, infrastructures, cultural codes, or unspoken models of identity. From this perspective, The Hammer Strikes the Bell transforms the gallery space into a situation in which the city becomes not only a theme, but also a method. The viewer does not enter a closed narrative, but rather a mutable scenery in which a wide range of individual and collective dramas may unfold. Viktor Timofeev (*1984), whose practice clearly extends beyond the framework of Central and Eastern Europe, is an internationally established artist living and working in New York, whose interdisciplinary practice brings together drawing, painting, video, sound, software, and experimental games into complex environments situated at the intersection of autofiction, worldbuilding, and systems thinking. In 2025, he presented his most extensive museum exhibition to date, Other Passengers, at the Latvian National Museum of Art in Riga; he has also exhibited at the Hessel Museum of Art in New York, Bozar in Brussels, and the National Gallery in Prague. Radek Brousil (*1980) enters this dialogue as an artist who has long reflected on the relationship between image, material, and social reality. In his post-photographic approach, he combines photography with textile, object, video, installation, and painting, and consistently engages with socio-political and environmental themes, postcolonial tendencies, and the question of a “new sensibility.” His work grows out of a critical relationship to standardized interpretations of late capitalism, the Anthropocene, and global power relations, and has increasingly also turned toward the politics of time. Brousil is among the notable figures of the Czech art scene with strong international experience, as confirmed by his projects in London, Brussels, Budapest, Tokyo, and other institutions.
This event is in Czech only!
This event is in Czech only!
This performance is in Czech only!
This event is in Czech only!
This performance is in Czech only.
An evening of graduation projects by third-year choreography students at the Academy of Performing Arts (HAMU). Nadkroví Barbora Sváčkov…
This performance is in Czech only!
This performace is in Czech only.
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only!
Scamming is art. They have been with us since the beginning of mankind. They are all around us. And they are more and more of them. There´s no place you…
Scamming is art. They have been with us since the beginning of mankind. They are all around us. And they are more and more of them. There´s no place you…
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only.
This performace is in Czech only.
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only.
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only!
This performace is in Czech only.
Scamming is art. They have been with us since the beginning of mankind. They are all around us. And they are more and more of them. There´s no place you…
Scamming is art. They have been with us since the beginning of mankind. They are all around us. And they are more and more of them. There´s no place you…
This performance is in Czech only!
This performance is in Czech only.
Paralelní příběhy
Patrik Kriššák (*1986) patří do početné vlny nejmladších malířů, která se na domácí vizuální scéně postupně prosazuje od nultých let nového tisíciletí. Jestliže tento symbolický zlom před necelým čtvrtstoletím - podobně jako ve středověku - vyvolával „apokalyptické“ nálady, tyto umělce už obava z absolutního konce nevzrušuje. O životnosti malby sice nespekulují, to ale neznamená, že by k ní přistupovali výhradně ortodoxním způsobem.
Pro mnohé z nich naopak malba představuje „plastické“ médium, které má schopnost pojmout do sebe téměř cokoli a díky tomu také tematizovat, ironizovat i problematizovat sama sebe a svou podstatu. Tento přístup nakonec odpovídá základní charakteristice celé Generace Y, k níž naprostá většina těchto vizuálních umělců patří. Jde o tzv. Generaci Why?, kterou definuje především prostředí ne/jistot a atmosféra obecné ne/důvěry, k nimž se logicky přidávají základní otázky vztahující se k vžité „pravdivosti“ a samozřejmě její zpochybňování. Je tedy jen přirozené, že právě experimentální cesta zaměřená na samotnou povahu malby a závěsného obrazu je typická i pro Patrika Kriššáka.
Dvojjedinost jeho přístupu k malbě dlouhodobě spočívá především v kombinování aktuálních témat spojených s oblastí osobní mytologie a technickou inovativností, která pro něj představuje intuitivní analytický nástroj a prostředek, jak se vyrovnat se světem. Jen během posledních pěti let postupně používal až inženýrsky konstruovanou kresebnou malbu založenou na systému rýsovaných šrafur, ještě o stupeň více odosobněné vytváření obrazů za pomoci „oldschoolové“ jehličkové tiskárny, ale stejně tak věnoval energii i sérii haptických kožešinových kompozic, kterými vykrokročil směrem k obrazo-objektu. Přestože se mohou všechny tyto přístupy na první pohled jevit jako zcela rozdílné, je možné mezi nimi nalézt společné prvky. Jedním z nich je nepochybně snaha vyvázat se z hranic většinově prověřených vyjadřovacích postupů, a dalším zřejmý příklon k neštětcové malbě.
Fakt, že ho toto úsilí neopustilo, dokazují totožné preference, které provázejí i Kriššákovu aktuální tvůrčí současnost, kdy opět vyvinul vlastní originální techniku malby prostřednictvím lahviček s barvou. Nejen že tím obnovil příklon k lineárnímu vyjadřování, ale obohatil svůj projev o faktor, který do této doby stál poněkud stranou jeho výtvarného projevu, a tím je výrazný kolorismus. Právě různě široká barevná stopa jejíž pomocí vytváří své kompozice je hlavním důvodem, proč je možné spekulovat o jeho kruhovém návratu k malbě v pravém slova smyslu.
Patrik Kriššák i nadále zůstal konzistentní ohledně individuálního způsobu vyjadřování na „laboratorní“ bázi. Přitom si v důsledku obecné „neprobádanosti“ možností své nové techniky záměrně klade překážky, jakou je nejen chuť vyjadřovat se co nejpřesvědčivěji v celé malířské polaritě od realismu po abstrakci, ale i dosáhnout plasticity a modelace objemů pomocí další „neznámé“ materie, totiž glittrů. Umožňuje mu to zřejmě bez obav z konzervativizmu usilovat ve všech ohledech o co nejsvobodnější projev. Po dlouhé době poprvé se tak stejnou technikou vyjadřuje napříč malířskými tématy prostřednictvím hned několika paraleně vznikajících cyklů.
Nejprve se Patrik Kriššák samozřejmě musel zaměřit na zvládnutí základních dovedností a systematizaci svého způsobu vyjadřování, k němuž začal používat běžné zavařovačky, skleničky od přesnídávek nebo různé podtácky. Možnosti nové techniky začal zkoumat právě prostřednictvím různých námětů, takže tím zároveň zmonitoroval prakticky celý tématický prostor malby. Tím také mimoděk položil základy prakticky všech budoucích sérií, ať už šlo o portréty, znakový automatismus, zvířata či květiny. Vzhledem k tomu, že Patrik Kriššák pracuje relativně pomalu, teprve s odstupem několika let se solitérní obrazy začaly vazbit v cyklech. Nejen že je tak na nich možné sledovat větší formální dokonalost, ale proměna se týká také názorové roviny.
Jeho přístup k portrétům měl podle vlastních slov nejprve voyeuristický základ, teprve potom se snažil dosáhnout prostřednictvím záznamu tváře emoce, náladu nebo stav věcí, které se v obraze zastaví jako čas ve fotografii. Právě při práci na nich použil také poprvé „make-up“ barvy s glittrem a uvědomil si jejich přidanou hodnotu při řešení problematiky stínování, která se někdy protne s významotvorností. Zde se také znásobila dávka jeho spontánního romantismu, který zahrnuje už samotný princip objevu a přivlastnění si subjektivní unikátní techniky, která se stane nejen prostředkem ryze individuálního projevu, ale i zřetelným rozpoznávacím znamením tak, jak jej jako součást každé dobré „legendy o umělci“ kodifikovala pre-avantgarda. Romantizující tendence, které jsou u Patrika Kriššáka patrné prakticky od počátku, ještě více potvrdila konkrétní řešení podobizen, ať už jsou to postavy, jmž chybí tvář, nebo zachycování dobového hybridního ideálu bez individuálních rysů tak, jak jej prezentují mainstreemové fashion časopisy.
Skupinou, která Kriššákovi dává největší „laboratorní“ prostor i tematizaci samotných principů malby je Color Glitter, už tím že je zaměřená na nezobrazivé motivy. Zahrnuje jak časnější kompozice na bázi neřízeného automatismu, ale může ukazovat například i na zájem o vědomé i nevědomé vnitřní procesy a psychickou realitu, které se objevují v práci Carla Gustava Junga. Na druhou stranu zde nechybí ani kompozice, které se orientují na základní problematiku tvaru, znakovosti, koloritu, světelnosti, a to jak jejich vzniku, tak zániku, což ostatně dobře dokládají i některé názvy (Shape I, II, III; Luminance; Erasing; Gradient 2017).
Nejemotivnějším cyklem je naopak Domestifikace, v ní se Patrik Kriššák projevuje také nejvíc jako zaujatý vypravěč příběhů. Motivisticky se týká - obecně řečeno - rostlin a zvířat, autor zde však nefiguruje jako nestranný pozorovatel, nýbrž názorově. Zásadní impuls tady pro Patrika Kriššáka sehrál esej Johna Bergera z roku 1977 Proč se dívat na zvířata, který se na ztrátě přímého pohledu odkrývá drastickou proměnu „přirozené spojnice mezi člověkem a přírodou“. Jestliže některá z pláten působí na první pohled veskrze naivně či idylicky, Kriššák ve skutečnosti zobrazuje výhradně o pokojové rostliny „uvězněné“ k květníku, odsouzené k věčnému zkrášlování a domácí mazlíčky, vydané svým majitelům na pospas. Jakkoli se to nemusí zdát, důvody vzniku této série jsou především kritické, a fakt, že si to jako diváci neuvědomujeme jen potvrzuje pokřivenost naší optiky.
Kriššákův multitasking s sebou ovšem nese zvláštní těkavou soustředěnost, což se projevuje už tím, že disciplinovaně vede svůj tvůrčí proces a jeho podmínky tak, aby dosáhl co nejpřesvědčivějšího výsledku. K tomu patří nejen volba olejových barev, které zaručují nejlepší sytost, ale i občasné používání šablon potvrzující na základě kontrastnosti sílu expresívního tahu. Velmi markantní je to i při skicování propiskou z důvodu, aby se většinová energie dostala především do obrazu. Ve všech případech také hraje významnou roli barva a výraz, které jsou hlavními nositeli emocí a informací přítomných v obrazech.
Paralelní příběhy Patrika Kriššáka se týkají velké části spektra lidské existence. Zahrnují psychologii automatismu i alfabetickou znakovost, rozněžnělá zvířátka i pokřivený vztah ke „staré“ přírodě, médii k ideálu hypertrofovaný obraz člověka i transgender, spontánní romantismus i racionální uvažování. Tento bipolární pohled však není znakem nerozhodnosti, spíš zpytavosti. Malba přitom zůstává náznaková, a také to značí nejednoznačnost a přítomnost tajemství.