*1986
Patrik Kriššák

Paralelní příběhy

Patrik Kriššák (*1986) patří do početné vlny nejmladších malířů, která se na domácí vizuální scéně postupně prosazuje od nultých let nového tisíciletí. Jestliže tento symbolický zlom před necelým čtvrtstoletím - podobně jako ve středověku - vyvolával „apokalyptické“ nálady, tyto umělce už obava z absolutního konce nevzrušuje. O životnosti malby sice nespekulují, to ale neznamená, že by k ní přistupovali výhradně ortodoxním způsobem.

Pro mnohé z nich naopak malba představuje „plastické“ médium, které má schopnost pojmout do sebe téměř cokoli a díky tomu také tematizovat, ironizovat i problematizovat sama sebe a svou podstatu. Tento přístup nakonec odpovídá základní charakteristice celé Generace Y, k níž naprostá většina těchto vizuálních umělců patří. Jde o tzv. Generaci Why?, kterou definuje především prostředí ne/jistot a atmosféra obecné ne/důvěry, k nimž se logicky přidávají základní otázky vztahující se k vžité „pravdivosti“ a samozřejmě její zpochybňování. Je tedy jen přirozené, že právě experimentální cesta zaměřená na samotnou povahu malby a závěsného obrazu je typická i pro Patrika Kriššáka.

Dvojjedinost jeho přístupu k malbě dlouhodobě spočívá především v kombinování aktuálních témat spojených s oblastí osobní mytologie a technickou inovativností, která pro něj představuje intuitivní analytický nástroj a prostředek, jak se vyrovnat se světem. Jen během posledních pěti let postupně používal až inženýrsky konstruovanou kresebnou malbu založenou na systému rýsovaných šrafur, ještě o stupeň více odosobněné vytváření obrazů za pomoci „oldschoolové“ jehličkové tiskárny, ale stejně tak věnoval energii i sérii haptických kožešinových kompozic, kterými vykrokročil směrem k obrazo-objektu. Přestože se mohou všechny tyto přístupy na první pohled jevit jako zcela rozdílné, je možné mezi nimi nalézt společné prvky. Jedním z nich je nepochybně snaha vyvázat se z hranic většinově prověřených vyjadřovacích postupů, a dalším zřejmý příklon k neštětcové malbě.

Fakt, že ho toto úsilí neopustilo, dokazují totožné preference, které provázejí i Kriššákovu aktuální tvůrčí současnost, kdy opět vyvinul vlastní originální techniku malby prostřednictvím lahviček s barvou. Nejen že tím obnovil příklon k lineárnímu vyjadřování, ale obohatil svůj projev o faktor, který do této doby stál poněkud stranou jeho výtvarného projevu, a tím je výrazný kolorismus. Právě různě široká barevná stopa jejíž pomocí vytváří své kompozice je hlavním důvodem, proč je možné spekulovat o jeho kruhovém návratu k malbě v pravém slova smyslu.

Patrik Kriššák i nadále zůstal konzistentní ohledně individuálního způsobu vyjadřování na „laboratorní“ bázi. Přitom si v důsledku obecné „neprobádanosti“ možností své nové techniky záměrně klade překážky, jakou je nejen chuť vyjadřovat se co nejpřesvědčivěji v celé malířské polaritě od realismu po abstrakci, ale i dosáhnout plasticity a modelace objemů pomocí další „neznámé“ materie, totiž glittrů. Umožňuje mu to zřejmě bez obav z konzervativizmu usilovat ve všech ohledech o co nejsvobodnější projev. Po dlouhé době poprvé se tak stejnou technikou vyjadřuje napříč malířskými tématy prostřednictvím hned několika paraleně vznikajících cyklů.

Nejprve se Patrik Kriššák samozřejmě musel zaměřit na zvládnutí základních dovedností a systematizaci svého způsobu vyjadřování, k němuž začal používat běžné zavařovačky, skleničky od přesnídávek nebo různé podtácky. Možnosti nové techniky začal zkoumat právě prostřednictvím různých námětů, takže tím zároveň zmonitoroval prakticky celý tématický prostor malby. Tím také mimoděk položil základy prakticky všech budoucích sérií, ať už šlo o portréty, znakový automatismus, zvířata či květiny. Vzhledem k tomu, že Patrik Kriššák pracuje relativně pomalu, teprve s odstupem několika let se solitérní obrazy začaly vazbit v cyklech. Nejen že je tak na nich možné sledovat větší formální dokonalost, ale proměna se týká také názorové roviny.

Jeho přístup k portrétům měl podle vlastních slov nejprve voyeuristický základ, teprve potom se snažil dosáhnout prostřednictvím záznamu tváře emoce, náladu nebo stav věcí, které se v obraze zastaví jako čas ve fotografii. Právě při práci na nich použil také poprvé „make-up“ barvy s glittrem a uvědomil si jejich přidanou hodnotu při řešení problematiky stínování, která se někdy protne s významotvorností. Zde se také znásobila dávka jeho spontánního romantismu, který zahrnuje už samotný princip objevu a přivlastnění si subjektivní unikátní techniky, která se stane nejen prostředkem ryze individuálního projevu, ale i zřetelným rozpoznávacím znamením tak, jak jej jako součást každé dobré „legendy o umělci“ kodifikovala pre-avantgarda. Romantizující tendence, které jsou u Patrika Kriššáka patrné prakticky od počátku, ještě více potvrdila konkrétní řešení podobizen, ať už jsou to postavy, jmž chybí tvář, nebo zachycování dobového hybridního ideálu bez individuálních rysů tak, jak jej prezentují mainstreemové fashion časopisy.

Skupinou, která Kriššákovi dává největší „laboratorní“ prostor i tematizaci samotných principů malby je Color Glitter, už tím že je zaměřená na nezobrazivé motivy. Zahrnuje jak časnější kompozice na bázi neřízeného automatismu, ale může ukazovat například i na zájem o vědomé i nevědomé vnitřní procesy a psychickou realitu, které se objevují v práci Carla Gustava Junga. Na druhou stranu zde nechybí ani kompozice, které se orientují na základní problematiku tvaru, znakovosti, koloritu, světelnosti, a to jak jejich vzniku, tak zániku, což ostatně dobře dokládají i některé názvy (Shape I, II, III; Luminance; Erasing;  Gradient 2017).

Nejemotivnějším cyklem je naopak Domestifikace, v ní se Patrik Kriššák projevuje také nejvíc jako zaujatý vypravěč příběhů. Motivisticky se týká - obecně řečeno -  rostlin a zvířat, autor zde však nefiguruje jako nestranný pozorovatel, nýbrž názorově. Zásadní impuls tady pro Patrika Kriššáka sehrál esej Johna Bergera z roku 1977 Proč se dívat na zvířata, který se na ztrátě přímého pohledu odkrývá drastickou proměnu „přirozené spojnice mezi člověkem a přírodou“. Jestliže některá z pláten působí na první pohled veskrze naivně či idylicky, Kriššák ve skutečnosti zobrazuje výhradně o pokojové rostliny „uvězněné“ k květníku, odsouzené k věčnému zkrášlování a domácí mazlíčky, vydané svým majitelům na pospas. Jakkoli se to nemusí zdát, důvody vzniku této série jsou především kritické, a fakt, že si to jako diváci neuvědomujeme jen potvrzuje pokřivenost naší optiky.

Kriššákův multitasking s sebou ovšem nese zvláštní těkavou soustředěnost, což se projevuje už tím, že  disciplinovaně vede svůj tvůrčí proces a jeho podmínky tak, aby dosáhl co nejpřesvědčivějšího výsledku. K tomu patří nejen volba olejových barev, které zaručují nejlepší sytost, ale i občasné používání šablon potvrzující na základě kontrastnosti sílu expresívního tahu. Velmi markantní je to i při skicování propiskou z důvodu, aby se většinová energie dostala především do obrazu. Ve všech případech také hraje významnou roli barva a výraz, které jsou hlavními nositeli emocí a informací přítomných v obrazech.

Paralelní příběhy Patrika Kriššáka se týkají velké části spektra lidské existence. Zahrnují psychologii automatismu i alfabetickou znakovost, rozněžnělá zvířátka i pokřivený vztah ke „staré“ přírodě, médii k ideálu hypertrofovaný obraz člověka i transgender, spontánní romantismus i racionální uvažování. Tento bipolární pohled však není znakem nerozhodnosti, spíš zpytavosti. Malba přitom zůstává náznaková, a také to značí nejednoznačnost a přítomnost tajemství.