Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Výstavní projekt Útěcha v zírání do děr se soustřeďuje na reflexi soukromých a kolektivních emocí a forem prožívání v rozporuplném a v roztříštěném terénu společensko-politické reality dneška. Nikitinová se ptá po možnostech rehabilitace bezprostředního a nezkresleného vztahu člověka k vnějším realitám v době digitalizace lidského vnímání, fragmentarizace poznání a polarizovaných sociálních interakcí. Nikitinová si všímá, že čím více času trávíme v online prostředí pozorováním katastrofických zpráv, tím je stav plnohodnotného vnímání okolní reality čím dál vzácnější. Zajímá ji, jak nám v hyperakcelerované mediální době začíná objektivní realita nezadržitelně unikat, vzdalovat a přetváří se na redukovaný digitální virtuální obraz. Z vnějšího světa se stala „touchscreen“, „LCD display“, LED info panel, v jejichž rozích neustále vyskakuje „pop-up okénko“ upozorňující na všudypřítomnou válku, klimatickou krizi a další civilizační nebezpečenství. Svou specifickou pozorností k „nejvšednějšímu“ se Nikitinové daří spatřit v realitě něco, co si žádá být namalováno. Jsou to většinou velmi obyčejné věci: čím méně atraktivní, tím lépe. „Zajímají mě formy banality, běžnosti, některé výlohy obchodů – vzduchotechnika, paruky, ponožky, zdravotní pomůcky. Nebo nepořádek, vytvářený synem při hraní. Obrazy by měly být hrou, absurditou, útěchou, i když tíseň se do nich vkrádá mezi řádky.“ Série maleb Útěcha v zírání do děr je Nikitinové návratem k předmětnosti. V starších sériích zkoušela, jak daleko se dá zajít ve vyprázdněnosti a bezobsažnosti námětu, ale po dosažení určitého bodu prázdnoty se v posledních letech vydala zpět k zobrazivosti a větší míře realismu. Alice Nikitinová (*1979) je umělkyní ukrajinského původu, avšak její tvorba se formovala a formuje v českém kontextu. Nikitinová je jednou z nejvýraznějších umělkyň své generace, zároveň však stojí stranou většiny programových vystoupení a velkých malířských přehlídek. Tuto situaci lze částečně vysvětlit její vlastní nepřizpůsobivostí, jež ovšem není ničím jiným než přirozeným důsledkem věrnosti vlastním východiskům a specifickým požadavkům, která kladou na řešení problematiky malovaného obrazu. Nikitinová vychází z tradice abstraktní malby avantgardních umělců první třetiny 20. století. Předlohou pro formální výzkum autonomních problémů abstraktního obrazu jsou její osobní fascinace nejvšednějšími předměty každodenního užívání. Ty svou esenciální, znakovou a na funkční podstatu zredukovanou estetikou vybízejí k novým formulacím výtvarných témat, odlehčení a deformacím modernistické stavby obrazu, objevování humoru a obnovování percepční senzibility k malbě. Vytvořila a ilustrovala několik dětských knížek, editovala knihu studentských komiksů. Vychází z pozorování okolní reality, v níž se pokouší o nacházení poetických a absurdních prvků. Je finalistkou ceny Jindřicha Chalupeckého (2010), vystavovala v řadě domácích (DOX, NTK, FAIT Gallery, SVIT, GAVU, GMUHK aj.) i zahraničních institucích.
Improvizovaný podcast. Na světě existuje více než 50 000 true crime podcastů. Je jenom otázkou času, kdy zásoba krimináln…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
PubQuiz je vědomostní týmová hra oblíbená po celém světě. O co jde? Vědět více než soupeř a dok…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Improvizovaný podcast. Na světě existuje více než 50 000 true crime podcastů. Je jenom otázkou času, kdy zásoba krimináln…
Nikdy neporažený šachový mistr světa Garry Kasparov odehrál v roce 1997 zápas proti superpočítači Deep Blue. …
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Nová autorská inscenace tvůrčího kolektivu 8lidí. Příjemné horko. Hustá pára. Vůně citrusu. Zá…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
„Letím a dopadám na prdel, lehám si na záda, držkou do bláta. Málokdo tenhle manévr umí…
Improvizovaný podcast. Na světě existuje více než 50 000 true crime podcastů. Je jenom otázkou času, kdy zásoba krimináln…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
Nikdy neporažený šachový mistr světa Garry Kasparov odehrál v roce 1997 zápas proti superpočítači Deep Blue. …
Galerie NoD
Zesílení
Daniel Vlček & Antonín Gazda, Jiří Suchánek & Pavla Beranová, Lukáš Likavčan & Tomás Kocka Jusko
Spolupráce: Giovanni Cecconi, Johana Rotterová
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 27. 1. 2026, 18:00
Trvání výstavy: 28. 1. - 27. 2. 2026
---
Od architektury rozvratu k ekologické citlivosti
V novele Smrt v Benátkách (1912), potažmo stejnojmenné filmové adaptaci Luchina Viscontiho (Morte a Venezia, 1971), Thomas Mann rozkrývá „architekturu rozvratu“ a pád starého řádu, které povstávají z přímé konfrontace měšťácké formálnosti – ztělesněné v postavě spisovatele (respektive, ve Viscontiho verzi geniálního hudebního skladatele) Gustava von Aschenbacha – s destruktivním vektorem krásy mladého polského chlapce Tadzia coby symbolem „nového“. Příběh, zasazený do kulis sezónního mikrosvěta kosmopolitní elity v Hotel des Bains na benátském Lidu a Benátek sužovaných utajovanou epidemií cholery, sleduje v jedné z tematických linií také mocenské strategie, jimiž se udržuje politické, sociální, kulturní a především ekonomické status quo. Utajováním, popíráním zjevné katastrofy, řízením ekonomie tužeb, nekončící reprodukcí iluzí dekóru, hygieny a stabilní společnosti „systém“ udržuje v chodu soukolí příslušného finančního ekosystému i za cenu toho, že se řád i individuum v něm musí brzy zcela zhroutit.
Je to právě tento obraz „administrativně neutralizované krize“, politika popření a institucionalizované vytěsňování vědomí nevyhnutelné apokalypsy, které lze nacházet i v environmentální a ekologické realitě dneška. Ve strachu z radikálnějšího oslabení výkonových ukazatelů národních či globálních ekonomik a následně hrozícího krachu celosvětových finančních struktur – anebo možné už jen z čistě kleptokratických pohnutek – představitelé globální politické moci a obchodu systematicky delegitimizují institut a autoritu vědeckých diskursů a prostřednictvím zástupných témat produkujících „šum“ nabízejí „alternativní narativy“, jež kamuflují reálně probíhající „poslední ždímání“ zbytků systému: ať už ryze sociálního či kulturního, tak i environmentálního.
Jako dlouhodobá příčina destabilizace planetární ekologie (klima, biodiverzita, koloběh živin, kvalita půdy, stav oceánů a další) se na první pohled nabízí lidská aktivita spojená s rozvojem fosilní ekonomiky, kterou dále amplifikuje současná digitálně-algoritmická infrastruktura křemíkových technologií. Otevřela-li průmyslová revoluce geologické zásoby uhlíku a proměnila je v motor modernity, pak křemíková infrastruktura utvořila její nervovou soustavu: a jako takové vykonávají a řídí akcelerovanou extraktivistickou mašinérii těžby, logistiky a spotřeby. Lidská činnost spojená s fosilně-energetickým průmyslem a logisticko-datovým aparátem tak vytváří ekologický tlak nejen na jednotlivé organismy a živočišné druhy, ale proměňuje i samotné podmínky života: nabourává stabilitu klimatu, narušuje přirozené funkce ekosystémů a destruuje regenerativní kapacity biosféry.
Lukáš Likavčan v textu For a General Theory of Agency se věnuje knize filozofa biologie D. Walshe Organisms, Agency, and Evolution (2015), v níž Walsh reviduje neodarwinistickou „moderní evoluční syntézu“, teorii, která evoluci pojímá fundamentálně jako fenomén na suborganismální úrovni molekul (tj. genů). Walsh v rámci navrhované teorie Extended Evolutionary Synthesis nabízí na organismy orientovanou koncepci evoluce, v níž poukazuje na schopnost organismů nejen „asimilovat, integrovat a orchestrovat kauzální příspěvky genů, epigenetických struktur, tkání, orgánů, chování a fyzického, ekologického i kulturního zasazení“[1] do svého genetického vývoje („development“), ale také schopnost „konstruovat niky“ („niche construction“). „Nika“ ale neznamená pouze konkrétní místo či biotop, nýbrž figuruje i jako selektivní prostředí, tj. soubor biotických a abiotických podmínek (teplota, vlhkost, chemismus, zdroje, predace, symbiózy, konkurence), které určují, co je v daném prostředí adaptivní a co nikoli. „Konstrukce niky“ tak označuje proces, kdy organismy tyto podmínky mění tak, že tím současně napříč generacemi přesměrovávají „selekční tlaky“ – jak pro sebe, tak pro „druhé“.
D. M. Walsh tak vytyčil pro evoluční biologii, jíž do té doby dominoval model popisující cirkulaci genů (za cenu toho, že se organismus stal pouhým „vehiklem“ dědičnosti), klíčový obrat: „teorii agenta“. V tomto pojetí se organismy v evoluci nejeví jako pasivní průsečíky tlaků prostředí a molekulárních programů, ale jako cílově orientované systémy, tj. „agenti“ schopní vykonávat evoluci. Vedle otázky, jak se něco děje přibývá také otázka proč — jakému cíli (udržení, přežití, reprodukci, stabilitě) daný proces slouží.
Tento přidaný teleologický moment navrhuje Likavčan rozvinout do širšího filozofického projektu, jenž by promýšlel možnosti teorie agentnosti napříč živými i neživými systémy. Likavčan říká:
„Možná by pak metafyzicky (a normativně) zatíženou otázku „Je to živé?“ šlo nahradit opatrnější, ale zároveň inkluzivnější otázkou: „Je to agent?“ [To následně…] nabízí pragmatické kritérium: vykazuje systém cílovou orientovanost, určitý adaptivní repertoár? A konečně: umožňuje i zahrnout technologické systémy do kategorie agentů, aniž by se zhroutil rozdíl mezi nimi a biologickými organismy. Liší se substrátem, generačním zakotvením i linií vzniku, nikoli však nutně druhem.“[2]
Navržený rámec pak dovoluje přeformulovat samotný subjekt ekologie jakožto vědy: fundamentální pojem agentnosti:
„…je jakousi atomární jednotkou pro interpretaci specifického módu existence sdíleného řadou entit ve světě, včetně pozemských forem života. Má-li být tento rámec brán vážně, ekologie nemůže zůstat připoutána ke svému biologickému původu. Musí se stát studiem vztahů agent–prostředí bez ohledu na to, zda jsou agenti z uhlíku či křemíku, zda vznikli biologickou evolucí, nebo byli zkonstruováni v laboratoři...“[3]
V této perspektivě je pak možné přeformátovat naše vnímání konfliktu mezi fosilní industrií, křemíkovou infrastrukturou a (domněle) „přirozeným“ předindustriálním stavem přírody: uhlíkový průmysl a informační technologie (jakožto „přicházející nové“) již nejsou „agentem destrukce“ „starého řádu“. Klimatická krize a kolabující ekosystém tak mohou být vnímány jako jeden ze sukcesivních stavů multiagentního ekosystému, v němž organismy a technologie své niky přeskupují, přepisují vzájemné selekční tlaky a směřují k určitému cílově orientovanému řešení. Zásadním pak zůstává to, nástrojem jaké politiky se tento stav stane: slouží environmentální krize jen další a akcelerované distribuci sociální a ekonomické nerovnosti, nebo je přeci jen příležitostí – zprostředkovanou i skrze moderní technologie – k širší emancipačnímu, ohleduplnému a udržitelnému úsilí?
Současná geopolitická situace napovídá spíše první možnosti: neopatrimonialistické tendence – rozprostírající se od Putinova Ruska až po trumpistickou administrativu – „převzetím státu“ („state capture“) usnadněným algoritmickými technologiemi digitálních platforem a sociálních sítí deformují pravidla hry a reprodukují stávající mocenské vazby a ekonomické asymetrie ve prospěch úzce, klientelisticky definované „elity“. Environmentální krize je popírána, umlčována, překrývána šumem nacionalistických rétorik pravicového populismu a znovuoživovaných rasových/etnických ideologií nativismu. Vzorem se rozumí síla bezohledně prosadit svou agendu, jakkoli predátorská a v co nejširším slova smyslu antiekologická je. Jako by vládnoucí režimy jen vědomě urychlovaly planetární kolaps s vidinou osídlení prázdných nik po těch skupinách a druzích, které na jeho přežití neměly dostatek ekonomického kapitálu.
Projekt Zesílení nabízí opačnou strategii: vědecké poznání a emancipační logika nerelativizuje ekologickou realitu a prostřednictvím moderních technologií se naopak pokouší o bližší pochopení skrytých biologických procesů formujících naše životní podmínky. Výstava coby kolaborativní, interdisciplinární a multimediální pole osciluje mezi site-specific instalací a laboratorní situací, v níž jednotlivé umělecké intervence ve rozvíjí centrální pojem výstavy: totiž pojem amplifikace. V synergii s technologickými a teoretickými aparáty se umělci zaměřují na různé možnosti „zesilování“ (jako např. sonifikace, vizualizace, biofeedback, datová analýza a další) biologických a fyzikálních procesů utvářejících proměňující se environmentální podmínky života v antropocénu, které tradičním antropocentrickým perspektivám a pozornosti unikají. Setkání „starého“ (lidského, biologického) s „novým“ (technologií) zde nemá charakter destruktivního konfliktu, ale podobu multiagentní spolupráce usilující o pozitivní evoluční dynamiku.
Pavel Kubesa
[1] Walsh, Denis M. Organisms, Agency, and Evolution (Cambridge University Press, 2015), 157, https://doi.org/10.1017/CBO9781316402719.
[2] Lukáš Likavčan, For a General Theory of Agency, https://substack.com/home/post/p-185398061
[3] Tamtéž.