Alžběta Krňanská : FATAL ATTRACTION

Alžběta Krňanská
Fatal Attraction
Kurátor / Curated by: Pavel Kubesa
3. 3. – 4. 4. 2026
Vernisáž / Opening: 3. 3. 2026, 6pm

---

PK:
Bety, naše první setkání kdysi před lety proběhlo nad Tvou sérii Joyful, v níž jsi formulovala silný zájem o prostředí popkulturních fikcí: pracovala jsi s „kulisami“ animovaných světů, s parafrází estetiky anonymních obalových designů. Současně jsi prošla zásadním „materiálovým zlomem“, kdy jsi od klasického plátna přešla na práci s vylenem – tj. vysokolehčeným síťovaným polyethylenem, který má jemnou, současně hutnou a na dotek příjemnou haptickou strukturu. Tvá tvorba tehdy mířila k „obrazo-objektu“ a modulární „puzzle logice“. Později okolo roku 2022 jsi se obracela k environmentálním diskurzům: pracovala novými materiály – ratanem, recyklovaným včelím voskem, přírodními barvivy či použitými kovovými součástkami. Vytvářela jsi pomoci nich malby a instalace, které zviditelňovaly současnou alarmující klimatickou situaci. Časem se v Tvé tvorbě začaly stále hlasitěji ozývat i genderové otázky a problémy nerovnosti. Co se tedy v průběhu té doby ve tvé tvorbě nejradikálněji proměnilo – v tématech, v práci s prostorem a v tom, co pro tebe dnes znamená „obraz“ – a co naopak zůstalo tvou trvalou konstantou? A čím to bylo motivováno?

AK:
Témata se přirozeně proměňují v čase; každý umělec prochází různými životními etapami a reaguje na ně. V mém případě je v tom vždy něco velmi osobního. Měla jsem dítě poměrně brzy a na určitou dobu jsem se vrátila do dětského světa – barevného, měkkého, bezpečného světa, kde „téma“ ještě není tématem v konceptuálním smyslu, ale spíše formou, dotekem, materiálem.
Postupem času pro mě začalo být stále naléhavější téma klimatické změny a budoucnosti další generace. Společensky to bylo velmi intenzivní období, plné úzkosti a paniky, a cítila jsem potřebu na tuto situaci reagovat ve své práci.
Později, když jsem začala trávit více času v Aténách, přišla určitá úleva. Neznamená to, že by mě klimatická otázka přestala zajímat, ale zde se více řeší každodenní realita a praktické problémy života. A právě tato každodennost mě začala silně ovlivňovat; pracuji víc s tím, co denně vidím a s čím přicházím do přímého kontaktu. Například s auty.
V Aténách jsou doslova všude – na chodnících, v pěších zónách, natěsnaná tak, že mezi nimi často nelze projít. Mnohá jsou nabouraná, poškrábaná, s chybějícími zrcátky. Infrastruktura pro chodce je minimální; lidé téměř nechodí pěšky. Můj vztah k automobilům je proto ambivalentní – něco jako „love–hate relationship“. Na jedné straně mě fascinují, na druhé straně mě zneklidňují.
Když řídíte luxusní auto, je to intenzivní zkušenost, jako byste se na chvíli stali někým jiným, získali jiný status, jinou energii.
Obraz pro mě dnes znamená nástroj, skrze který zpracovávám realitu tak, jak ji každodenně vnímám. Co však zůstává konstantní, je můj zájem o formu, texturu, detail a materialitu. Témata se mění, ale fascinace materiálem a kombinováním různých přístupů je přítomná od začátku.
Stejně důležitý je i návrat k textilním technikám. Nejprve jsem studovala textilní design a až poté malbu, a teprve před několika lety se mi podařilo tyto dva přístupy organicky propojit. Moje tvorba tak nadále reaguje na svět, jak jej v daném čase prožívám, a právě tato citlivost k proměnlivosti je pro mě možná největší konstantou.

PK:
Mělo na tyto proměny nějaký vliv i to, že ses v průběhu posledních let trvaleji přesídlila do řeckých Athén? Nabídly Ti Athény nějaké nové tematické kontexty a jinou problematiku, než témata cirkulující na domácí české výtvarné scéně?

AK:
Rozhodně ano, poměrně zásadně. Přesun do jiného prostředí mi přinesl větší svobodu experimentovat a zkoušet nové věci bez pocitu, že musím být součástí určitého diskurzu. Dlouhodobá příslušnost k jedné umělecké scéně může být do určité míry svazující; člověk má tendenci reagovat na témata, která kolem něj rezonují, a cítí tlak být „v obraze“.
V Aténách jsem si uvědomila, že témata se sice liší, ale vždy jsou do jisté míry formována aktuální společenskou agendou. Postupně jsem dospěla do fáze, kdy se od této potřeby vymezuji. Uvědomila jsem si, že žádné téma není trvalé; vždy odráží konkrétní moment. Toto vědomí mi umožnilo soustředit se více na vlastní zkušenost a intuici než na to, co právě rezonuje na konkrétní scéně.

PK:
V předcházející výstavě Crush-Walkaround (2025) v athénské George Benias Gallery – podobně jako v aktuální výstavě Fatal Attraction – jsi se nechala inspirovat kultovním a kontroverzním snímkem Crash (1996) Davida Cronenberga. Cronenberg zde zkoumá hranice lidské sexuality a identity prostřednictvím postav, které prožívají erotické vzrušení skrze destruktivní automobilové nehody. Film otevírá otázky týkající se propojení těla a technologií a ptěá se, nakolik jsme schopni redefinovat své touhy ve světě, kde nehody a stroje získávají erotický rozměr. Zároveň reflektuje odcizení moderního člověka, kterému prožívání kontinuálních traumat a zkušeností destrukce dekonstruuje jeho vlastní identitu. Vnímáš nehodu – jak ve filmu Crash, tak ve svých obrazech – „pouze“ jako dramatickou událost, nebo pojímáš nehodu jako filosofickou kategorii, tedy moment, v němž se rozpadá iluze „hladkého (post)moderního subjektu“ a ukazuje se, že touha i technologie jsou strukturálně vždy do jisté míry „destruktivní“? A pokud ano, je pro Tebe „nehoda coby kategorie“ jen „demaskování“, tedy odhalení nějakého apriorního stavu, nebo jen novou „normou“ (post)modernity?

AK:
Nová výstava na Crush volně navazuje, ale tentokrát už nepracuji primárně s motivem nabouraných aut. Spíše se soustředím na fragmenty automobilů a na „ženské postavy“ – v uvozovkách proto, že tyto protagonistky jsou generované pomocí AI. Připomínají ženské figury, ale nevycházejí z konkrétních existujících osob.
Více než samotná nehoda mě u této výstavy zajímá vztah mezi ženou a strojem – fascinace, intimita, ale i určitý pocit emancipace. Luxusní automobil funguje jako schránka nebo rozšíření identity, které výrazně ovlivňuje psychiku i chování. Myslím, že je docela zajímavé pozorovat vzorce chování v závislosti na typu vozu, který člověk řídí. 

PK:
Tvé nové obrazy zkoumají intimní a ambivalentní vztah mezi ženou a její tělesností („objektem touhy“) a symbolem „petromodernity“: luxusním automobilem. Automobil je v Tvých obrazech a objektech svůdný a destruktivní zároveň. Je tato svůdnost pro Tebe především „erotikou formy“ – tedy že přitažlivost tkví v designu, lesku a rychlosti –, nebo jakousi „erotikou moci“, tedy že automobil je způsobem touhy: tj. formou a perspektivou, skrze kterou toužíme po statutu, dominanci, vlastnictví? 

AK:
Automobil dnes funguje jako velmi silný nástroj sebe-definice. Je to způsob, jakým se prezentujeme navenek a jak chceme být vnímáni. Často když někdo získá větší finanční prostředky, jedním z prvních kroků je pořízení luxusního auta. Je to jakýsi „první odemčený level“ na cestě ke statusu, dominanci a vlastnictví.
Nejde tedy jen o estetiku designu, lesku či rychlosti, ale především o erotiku moci – o pocit kontroly, síly a společenské pozice. A myslím, že to už dávno není výhradně mužská doména. Mnoho žen vnímá automobil velmi podobně – jako prostředek autonomie a sebeurčení.

PK:
Říkáš, že ve svých obrazech automobil coby symbol, či prostředek touhy neredukuješ jen na touhu maskulinní. Co tím myslíš?

AK:
Už dávno nežijeme v době, kdy žena automaticky sedí na místě spolujezdce. Existuje mnoho žen, které chtějí řídit luxusní auta a nejsou vnímány jako „objekty v objektu“.
Když jsem před několika lety začala přemýšlet o zobrazování ženy stojící vedle luxusního vozu, rozhodla jsem se toto téma zpracovat skrze AI – technologii, která se extrémně rychle vyvíjí a stává se naší novou normou.
Když jsem poprvé zadala prompt „zobraz mi ženu stojící vedle luxusního auta“, překvapilo mě, jak silně byl výsledek zatížen stereotypy. AI reprodukovala vizuální narativy, které jsme si jako společnost vytvořili prostřednictvím reklamy, ale zároveň je určitým způsobem deformovala. Vytvářela například více nohou, příliš mnoho nebo naopak málo prstů a zdůrazňovala konvenčně femininní znaky, jako jsou podpatky či dlouhé upravené nehty.
Právě tato „předpojatost“ technologie mě začala zajímat. Odhaluje totiž, jak hluboko jsou určité hodnoty a priority zakořeněny v našem vizuálním kulturním kódu.

PK:
Pro Tvou práci je příznačná práce s kombinováním malby s tradičními textilními technikami, jako je patchwork (jakási „sešívaná mozaika“) či krajky a háčkování. Co Ti tyto techniky nabízejí z formálního hlediska a současně vidíš v nich i nějaké další významové možnosti? 

AK:
Technologický progres, který mě dlouhodobě fascinuje, se snažím propojovat s něčím tradičním, domestickým a manuálním – tedy s oblastmi, které jsou historicky genderově zatížené. Textilní techniky jako patchwork, krajka nebo háčkování nesou silnou kulturní paměť a symboliku. Jsou spojeny s péčí, intimitou, domácností a dekorativností.
Když je kombinuji s malbou a současnými tématy, například s technologiemi nebo motivem automobilu, vzniká napětí mezi tradičním a progresivním, mezi pomalou ruční prací a rychlostí technologického vývoje.
Právě toto napětí je pro mě formálně i významově velmi důležité.

Alžběta Krňanská & Pavel Kubesa
(Athény, Praha, únor 2026)