David Böhm & Jiří Franta: JE TO SKORO JAKO NĚCO, CO TO UŽ BYLO

Galerie NoD
David Böhm & Jiří Franta
Je to skoro jako něco, co to už bylo
Kurátor: Pavel Kubesa
Text: Tomáš Pospiszyl
21. 10. – 15. 11. 2026
Vernisáž: 21. 10. 2026, 18:00

---

Jiří Franta a David Böhm po dvaceti letech

Byla to výstava (Není to to, co by to mohlo být, Experimentální prostor NoD, 2006), kterou si i po dvou dekádách bezpečně pamatuji. Ovšem bez toho, aniž bych si bez pomoci dokumentace dokázal vybavit cokoliv z její podoby. Potvrzuje to sílu zvoleného konceptu: Po dobu trvání výstavy každý den umisťovat na stěny galerie postřehy či záznamy deníkového charakteru. To bylo naplněno, včetně závěrečného vymalování prostoru NoD zpět na bílo.

Výstava v roce 2006 neskončila, ale úplně zmizela. Kresbou a písmem zachycené prožitky se uchovaly jen na fotkách. Především se však v nejisté podobě vrátily zpět do hlav svých autorů, a také do různorodých vzpomínek tehdejších diváků. Každý z nich si asi vybaví něco odlišného i s ohledem na to, že každý večer vypadal prostor galerie trochu jinak. Přesto šlo o smyslový zážitek. Na výstavě bylo spoustu věcí k vidění, nejdůležitější ale bylo to, co se tam dělo. Byl to proces života, chrlení a tvrdnutí času, nezadržitelné překrývání teď dalším novým teď. Radikální způsob, jak zkoumat proměny životní bubliny.

Jiří Franta a David Böhm už více jak před dvaceti lety zkoumali různé způsoby vznikání umění: Zajímalo je, kdy čára nebo tvar získá výraz. K tomu se brzy přidaly další dimenze: kdy se z počínání stane kresba, kdy se ze shluku emocí a myšlenek vynoří umělecké dílo, kde končí umělcovo já a začíná nejá. A k tomu fascinace časem. Proč se potácíme mezi včerejškem a zítřkem a jak dlouhá je vlastně chvíle. Remake neexistující výstavy není předem nemožným pokusem o návrat v čase, ale spíš experimentem s proměnami procesuality. Jsem-li k tomuto experimentu přizván, abych jej komentoval, dovolím si tvrdit, že se nevztahuje ke konkrétním událostem, ale ke způsobu, jak s událostmi nakládáme. Dá se předpokládat, že jako ta předchozí výstava neskončí definitivním důkazem, ale proměnlivou vzpomínkou.

Tomáš Pospiszyl