Tomáš Absolon & Jan Horčík: Plakaat

Galerie NoD
Tomáš Absolon & Jan Horčík: Plakaat
Kurátor: Pavel Kubesa
​1. - 25. 6. 2017

Tomáš Absolon platí za jednoho z výrazných představitelů současné mladé nefigurativní malby. Rozvíjí vlastní úsporný vizuální jazyk inspirovaný intuitivním vnímáním různých zákonitostí na hranicích matematiky, sémiotiky a širšího kulturního vědomí světa „sítě“. Absolonovy obrazy jsou často vícevrstevnaté a ploché zároveň, v prostorově nespecifikovaných plánech pozadí a popředí se objevují malířsky jinak pojatá planární gesta či ostré linie, někdy fungující i jako reminiscence jakési plakátové estetiky. Jan Horčík se zase etabloval jako již nepřehlédnutelný typograf, který zásobuje mezinárodní prostředí současného grafického designu elegantními a "šťavnatými" designy nových písem, která rozvíjí svou rafinovanost jak v "headlineových" nápisech či logotypech, tak v různých kaligrafických a volně modifikovaných, až experimentálních písmových formách.

Tomáš Absolon a Jan Horčík netvoří žádnou uměleckou dvojici. Absolona a Horčíka pojí spíše určitá senzitivita, podobné smýšlení a pozornost k příbuzným jevům, týž zájem o prozkoumávání možností těchto fenoménů vycházející z  jejich společné „knihovny inspirací“. Toto sdílené „nalazení“ je dovádí k vzájemnému tvůrčímu dialogu mezi doménou písma a médiem obrazu.

Iniciačním momentem jejich spolupráce jsou různé rozvahy nad charakterem vizuální kultury v širším společenském prostředí (městem a jeho vizuálními systémy počínaje, grafickým designem plakátové formy konče), ale také zaujetí povahou písma jakožto nástroje a estetického objektu zároveň. Písmo můžeme v určitém kontextu chápat jako platformu pro demonstraci a rozvíjení bazálních estetických principů. Písmo, coby konkrétní design vizuálního grafického systému reprezentujícího přirozený jazyk, je výsledkem konstrukce elementárních linií a geometrických tvarů ve vzájemných vztazích a poměrech do propracované kresebné kompozice různě pojatých tahů glyfů (tj. konkrétní grafická realizace písmenného znaku) a „prázdného místa“ okolo nich. Takováto kompozice může být podrobována aplikaci celé škály estetických termínů (např. vyváženost, ladnost, jemnost), tzn. stává se předmětem estetického hodnocení. Navíc se jím stává v týchž kvalitách, v nichž evaluujeme díla vizuálního umění (tj. v kvalitách jako jsou linie, barva, tah, tvar, kompozice, ad.). Oblasti typografie a malířství tak můžeme chápat jako dva způsoby tvorby v rámci jedné domény vizuálních, estetických formálních kvalit.

Podobně pak i v rámci projektu Plakaat se rozehrává vztah ztvárnění písmene a obrazu-malby. Inspirační tok obou autorů zde plyne po obousměrných trajektoriích, kdy se vždy určitý výstup (obraz, glyf, formální či obsahová idea) jednoho autora stává předmětem pro volné znovu-uchopení a přepracování autorem druhým. Tento vztah však není možné chápat jako ryze kauzální a zpětně vysledovatelný. Jednotlivé vstupy jsou často mnohem více spíše „impulsem“, motivací k volné tvorbě, nežli nějakou pevnou formální „předlohou“.

Přesto se zde v komparaci některých konkrétních obrazů Tomáše Absolona a plakátu Jana Horčíka odkrývá zajímavý posun, „chvění“, které vzniká na vibrujících hranách obou střetávajících se médií. Současná písmová tvorba se totiž téměř výhradně odehrává v prostředí digitálních grafických softwarů, které tak logicky předurčují charakter glyfů především v jejich „vektorové“ přesnosti ad infinitum, nesměrných možností detailů v tahu, stínování a náběhů liter, vizuální identičnosti různých jejich provedení napříč digitálními zobrazovacími zařízeními. Oba autory však zajímá mnohem více jakýsi moment rukodělnosti, odchylky aktuálního provedení od ideálního vzoru glyfu, okamžik, kdy glyf pomalu přestává být písmenem/grafémem (tj. základní, nedělitelnou složkou psaného jazyka) a stává se mnohem více gestem, ať už kresebným, tak malířským a nabývá tak právě autonomního charakteru estetického znaku, který referuje pouze k sobě samému a svému formálnímu vyhotovení. Některé z Horčíkových „abeced“ se vydávají právě tímto směrem, tematizují materialitu a praktické provádění konkrétních nápisů (jako například v designu písma Joe182 vycházejícího z praxe nástěnných nápisů markerem),  rozvíjejí kaligrafické principy (viz například font Oasis) a zavádějí tím do fontů prvky ručního psaní. Volné zpracovávání Horčíkových glyfů v některých Absolonových plátnech pak dovádí toto gesto k jeho malířské manifestaci. Tomáš Absolon rozvolňuje písmovou formu do ryzí obrazové kompozice vycházející z potřeb a principů budování současného obrazu. Kontura písmena se rozmývá a výsledná obrazová symbolika osciluje na hranici označování a neoznačování vůbec. Tenze, která zde vzniká, je tak základním interpretačním motivem v rovině divácké percepce: pozorovatel se oddává volné hře těkavých významů osnované vizualitou děl. Pevným bodem celého procesu se pak stává smyslové a intelektuální potěšení z této vizuální hry.