CAFÉ BÖHMEN / Tomáš Roubal

CAFÉ BÖHMEN / Tomáš Roubal
Galerie NoD, Dlouhá 33, Praha 1
Kurátor: Pavel Kubesa
Trvání výstavy: od 5. 12. 2018 do 4. 1. 2019
​Vernisáž 4. 12. 2018 od 19:00.

“Mnoho forem vlády bylo a bude zkoušeno v tomto světě hříchu a strasti. Nikdo nepředstírá že demokracie je perfektní nebo že všechno ví. Ve skutečnosti bylo řečeno, že demokracie je nejhorší forma vlády, s výjimkou těch ostatních, co jsme kdy zkoušeli.“
W. CH.

„Nikdy jsme nebyli tak svobodní. Nikdy jsme se necítili tak bezmocní.“

Zygmunt Bauman

---

How do you feel?

Kapitalismus není v principu ideologií, ale naopak sadou společenských praktik, jejichž cílem je kumulace kapitálu. Zato neoliberalismus je pak označením konkrétní politické filosofie, sadou přesvědčení, názorů a jimi formovaných politických programů. Taková filosofie předpokládá, že porozumění lidské přirozenosti a principům ekonomie ji zprostředkuje svrchovaný vhled do způsobů využívání vládních mechanismů za účelem maximalizace zisků z výnosů širokého spektra kapitálu. Liberalismus se historicky zdá být defaultní ideologií kapitalismu, ale není to universálním pravidlem. Avšak ani existence plausibilních alternativ není vůbec jistá.

S konstitutivními jevy neoliberálního kapitalismu, jako omezování role státu dle principu laisezz-faire, se otevírají brány nesčetnému množství průvodních jevů a syndromů zasahujících veřejné sociální vazby, soukromé postoje i hlubinné psychologické podmínky existence člověka druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Aktuální trendy nivelizace hodnot, změlčování vztahů k demokratickým principům, vyklízení standardních pólů politického spektra za účelem privatizace veřejného zájmu lokálními podnikatelskými projekty a globálními nadnárodními korporacemi provázejí individuální pocity úzkosti z nastolených principů neoliberální meritokracie, nejistých pracovních míst či „zombie-retro“ forem kulturního kýče.  

Konce dějin

Jako kdyby dominantní tržní strategie mainstreamové kultury „kapitalistického realismu“ zasadily do našeho kulturního podvědomí pocit nekonečného opakování, zablokovaného času, nostalgického bytí v minulosti. Jsme „na nechvalně proslulém ‚konci dějin‘, vyhlášeným Francisem Fukuymou po pádu Berlínské zdi. Fukuyamova teze, že dějiny kulminovaly liberálním kapitalismem (...) je široce akceptována na rovině kulturního nevědomí. Fukuyamova pozice je v jistém ohledu zrcadlovým obrazem pozice Fredrica Jamesona. Jameson se proslavil tvrzením, že postmodernismus je ‚kulturní logikou pozdního kapitalismu‘. Argumentoval, že destrukce budoucnosti je integrální součástí postmoderní kulturní scény, které, jak správně předpovídal, bude dominovat pastiš a kulturní revizionismus,“ říkával Mark Fisher.

Podobného konce dějin si všímá i Paul Verhaeghe, když poukazuje na skutečnost, že v neoliberalismu vše a každý byl redukován na komoditu. „Navíc se tento krutý čin spojil s představou takzvané meritokracie, mýtem selfmademana – zda uspějete nebo ne, závisí čistě na vás a nejdůležitějším kritériem úspěchu jsou peníze a zisk. (...) Neoliberalismus se do naší identity začlenil takovým způsobem, že se mu podařilo stát se neviditelným. Odtud pramení myšlenka, že se nacházíme na konci dějin, že jsme dosáhli bodu, v němž můžeme zdánlivě vyloučit veškeré další ideologie, protože neoliberalismus znovu oprášil myšlenku ‚podstaty člověka‘. ‚Takoví prostě lidé jsou‘, říká, ‚od přírody sobečtí a zkažení.‘“ Má-li se na konci dějin dostavit pocit sebeúcty a uznání, tak „mu-síš pra-co-vat, mu-síš pra-co-vat, mu-síš pra-co-vat: kaž-dej den!“ Být a pracovat se stává jedním.

Zachraňte práci!

V této perspektivě konce dějin v reálném kapitalismu se s blížícím úsvitem industriální „Revoluce 4.0“ a očekávaným zrozením „technologické Singularity“ nabízí redefinice konceptu práce. V eseji Proč přehlížíme fenomén lidské práce poukazuje Josef Šmajz na práci jakožto na konstitutivní sílu utvářející člověka (coby druh homo sapiens) a kulturu. Od období neolitické společnosti se práce coby antropologická dispozice historicky prosazovala do zápisu lidského genomu. Práce vyžadovala nejen vrozený „důvtip, obratnost a fyzickou sílu, nýbrž také jistou úroveň pochopení vnitřní jednoty přírody,“ tedy jistou schopnost pozorování a abstrakce. Postupná industrializace, vedoucí až k dnešním pokusům o plné automatizace však vytlačuje člověka z přirozeného vztahu k fyzické produkci a práci a neoliberální systém globálního korporativismu nenabízí alternativní udržitelné vazby mezi člověkem a přírodou. „[P]lně automatizovaný výrobní cyklus nevzniká pouze z objektivní potřeby odstraňovat odvěkou těžkou práci lidí, ale zejména z neúprosné logiky důmyslného využívání vědy pro snižování výrobních nákladů. V protipřírodní kultuře je proto automatizovaný výrobní proces podobně úzkým a hodnotově deformovaným užitím speciálního vědění, jakým je sociálně omezený ekonomický zájem podnikatelských subjektů. Abiotická automatizace je tak nejen nejvyšší úrovní rozvoje techniky, ale v protipřírodní kultuře i historickou parodií na kdysi celistvou, kultivující a k přírodě i lidem ohleduplnou práci s nástrojem,“ uvádí Šmajz.

Cafe Böhmen

Aktuální série Tomáše Roubala je určitým způsobem abstrakcí nad předešlými, sociálně kritickými tématy předcházejících projektů, které zpracovávali konkrétní problémy současné české společnosti. Výstava Metal (City Surfer Office) se věnovala problematice eskalace násilí, téma nepřátelství se objevovalo v rámci intervence Hostility v Altánu Klamovka, současnou krizi a nedostupnost bydlení pro mladou generaci reflektoval v projektu Layers (Galerie HŠ). Café Böhmen je jejich volným pokračování, rozvíjením dříve načrtnutých idejí, formálních principů a materiálových řešení. Výše načrtnutý rámec vytyčuje jakousi generační perspektivu, zakotvenost autora v neoliberálním světě globálního korporátního kapitálu a systematicky rozvíjí pokus o prolomení bezčasí dnešní mainstreamové kulturní produkce a cirkulace.

S využitím materiálů příznačných pro administrativní architekturu (roxor, železo, ytong či sklo) prozkoumává nové možnosti logiky fyzické práce. Tomáš Roubal opouští funkční a efektivní řešení svařování železných konstrukcí. V sisyfosovsky repetitivním vytváření stovek a tisíců svárů hledá nové estetické možnosti základů svých objektů. Sociálně-politický apel a satira se z doslovné a zobrazivé polohy předešlých sérií objektů nyní přesunula do procesuálního výkonu práce. V jejích intencích ohledává alternativní možnosti „trávení času“ a realizuje určitý podvědomý pokus o vystoupení ze světa růstově motivované potřeby zvyšování efektivity (stále více automatizované) výroby. Možná, že Tomášova abstrahující „kritika systému“ je tímto více komplexní, řekněme rovnou globální: nabízí eventualitu prolomení zacyklených dějin novým pojetím revoltujícího času.

Pavel Kubesa