VŠICHNI SE DÍVAJÍ JEDNÍM SMĚREM / Pavel Humhal

Pavel Humhal
Všichni se dívají jedním směrem
Kurátor: Pavel Kubesa
31. 1. - 24. 2. 2019

---

„Kritóne, Asklépiovi jsme dlužni kohouta. Dejte mu ho a nezapomeňte!“
- Platón, Faidón, 118c

 Friedrich Nietzsche ve své knize aforismů Radostná věda reagoval na tato poslední slova Sokratova s úlekem: „...byl nejenom nejmoudřejším mluvkou, jaký kdy existoval: byl právě tak velký v mlčení. Přál bych si, aby byl i v posledním okamžiku svého života setrval v mlčení, - možná by pak patřil do ještě vyššího řádu duchů. Ať už to byla smrt či jed, zbožnost nebo zlomyslnost - něco mu v onen okamžik rozvázalo jazyk a on řekl: „Ach Kritóne, dlužím Asklépiovi kohouta." Tato směšná a strašlivá „poslední slova" znamenají pro toho, kdo má uši: „Ach Kritóne, život je nemocí.“ Jak je to možné! Muž jako on, který žil vesele a všem na očích jako voják, - byl pesimista!“ Ano, Nietzsche čte Sokratovo zvolání jako výraz zarytého nihilismu, jako doznání, že život byl jen utrpením, ze kterého jej Asklépios vyléčil smrtí.

Nietzsche se však pravděpodobně mýlil. Dlužil pak Sokrates Asklépiovi kohouta za uzdravení vážně nemocného Platóna, v němž by Sokrates v posledním dni svého života ztratil jediného pokračovatele a spisovatele jeho filosofického učení? Nebo snad vložil sám Platón do Sokratových úst na závěr celého dialogu jakousi sebereflexivní figuru samotného momentu psaní? Spíše nikoli.

Sokratovo přání obdarovat obětinou boha léčitelství je totiž zapotřebí číst v intencích celého Platónova dialogu Faidón. Platón zde rozvíjí argumentaci o nesmrtelnosti duše. Duši Platón vykresluje jako dialektický pohyb, zprostředkující mohutnost mezi tělesností a světem inteligibilních idejí, tj. stálých, dokonalých a jediných plně existujících principů a jsoucen, na nichž věci pozemské a tělesné mají jen neúplnou, pomíjivou „účast“. Duše dříve pobývala ve světě těchto idejí, aby sestoupila do smyslového světa a dočasného těla. „Narozením“ na svět však duše nezapomněla na svět idejí absolutně. Duše si „rozpomíná“ na pobyt v oblasti věčných jsoucen a tato rozpomínání jsou podstatou rozumového poznání. „Péče o duši“, o které u Platóna mluví Patočka, je proto zpětným stupňováním dokonalosti duše, jejím přibližováním říši věčného bytí: je aspirací na věčnost. To je ostatně úkolem filosofického života: života v touze po skutečném pravdivém rozumovém poznání jakožto protikladu nedokonalého smyslového mínění a tělesných žádostí. Jedině pěstovaná a vzdělaná duše se dokáže vrátit „tam zpět“.

Tato apoteóza péče o duši čelí eklektickému, nefilosofickému založení úvah Sokratových pythagorejských oponentů Simmia a Kebéta. V jejich pozicích rozpoznává pak Sokrates dvě „choroby“. První spočívá právě v ulpívání duše na tělesném světě, druhá spočívá v nedůvěře ve filosofické médium – v samotnou řeč a logos, tedy v nedůvěře v nástroj terapie samotné filosofie. Sokratova promluva pak postupuje ve snaze o očistu nástroje řeči skrze praktikování péče o duši, vztahováním se výhradně ke světu idejí a jejím oprošťováním od vztahu k tělesnému. Sokrates očišťuje logos od nánosů fyzického a stupňuje kvality duše a pravdivost své řeči. Jeho přicházející smrt je ve světle jeho duševního filosofického pohybu směrem k pravdě a dokonalým idejím možností vstoupení duše do původní říše věčných jsoucen: bránou do nesmrtelnosti.

Možná že právě téměř již naprosté umlčení Sokratova těla po podání bolehlavu jej na pomezí života a smrti dovedlo k nabytí jistoty pravdivosti jeho právě završeného filosofického projektu. Poslední Sokratovo vzdechnutí, volající po daru Asklépiovi, tak mělo být poděkováním za příležitost záchrany a vyléčení samotné možnosti pravdivé filosofie.   

---

„Láska nespočívá v tom, že se díváme jeden na druhého, ale v tom, že se díváme stejným směrem ven.“
- Antoine de Saint-Exupéry

Na počátku Božské komedie potkává Dante v půli svého života ztracen v temném lese básníka Vergila, který mu nabídnete pomocnou ruku při cestě k spáse:

V tvou spásu rada má tě osvobodí;
pojď za mnou, sám chci průvodcem tvým býti,
jenž věčným tebe místem doprovodí.

A dodává Dantemu slib:

Však chceš-li tam jít, mně kam vchodu není,
tam duše hodnější mne ruku dá ti,
jí odevzdám tě při svém rozloučení;

Na to oba vstoupí do prvního kruhu předpeklí. Nechvalní, postmoderní dvojníci Verge a Jack vstup do Inferna hodnotí úsečněji:

Mohu se na něco zeptat?
-
Neslibuji, že odpovím
(…) ale nemysli si, že mi řekneš
něco, co jsem ještě neslyšel.

Jako kdybychom se před konceptuálními sochami, situacemi a instalacemi Pavla Humhala imaginativně ocitali na podobných pomyslných bariérách mezi světy známými a těmi, jejichž obeznámenost vyžaduje změnu stavu, ze kterého již není přestavitelného návratu. Absenci průvodce suplují různě košatě pojaté dichotomie termínů či emocí, které nám dávají do rukou klíče k přešlapování před jednotlivými branami:

Mez bezrozměrného.
Transgrese zarytého a nepřekročitelného.
Hereze archetypálního.
Provalení skrytého.

nebo:

Geometrie vychýlení.
Zmrazené záhyby baroku.
Rtuť vlasů.
Venkovské linie folklóru.

Před jednotlivými instalacemi jako kdyby se rozvíjely vizuální pasáže tajných nauk s nejasnými obsahy vědění. Pohupujeme se na hranici neviditelného překračování hranic, ohmatáváme obrazy prostupování mezi životem a smrtí, čistým a špinavým, přirozeným a umělým, světským, erotickým a duchovním. Toto mezní přešlapování se vyjevuje jako univerzální lidská situace, nikoli jako soukromý vrtoch. Přesto se v porozumění těchto výjevu vždy nabízí otázka: „Stojím zde sám?“

Danteho La Commedia, jak říká Umberto Eco v Čtení Ráje, je pro ty, které nezajímá ani Bůh ani rozum „apoteózou virtuálního, nehmotného, čistého softwaru, zbaveného tíže pozemského a pekelného hardwaru, jehož zbytky zůstávají v Očistci. Ráj je (...) triumf ryzí energie, báseň tvořená novami a trpasličími hvězdami, nepřetržitý Velký třesk (...) triumfální vesmírná odysea s přešťastným koncem“ setkání Danta a Beatrice.

Pavel Humhal, vyzbrojen zachráněnou mocí jazyka a řeči, nabízí jen počátek této cesty. Dost možná ale již zde, v tomto nalezeném místě zlomu, se můžeme dívat ven společně jedním směrem.

Pavel Kubesa