TRANSGENIC MYTH / Pavel Příkaský

Pavel Příkaský
TRANSGENIC MYTH
Kurátor: Pavel Kubesa
30. 5. - 14. 7. 2019

---

Zajímá mě nová Sfinx

V obrazech Pavla Příkaského se mísí reálné a abstraktní jako tekutiny v laboratorních roztocích, obrazové vrstvy simulují povrch těla či systémy vnitřní látkové výměny. Malbou protékají toky živin, obrazy přenáší mikrosvět, vyjevují hybridní tělesné korpusy. Odkazují k současným jevům jako je genetická modifikace či medicínské praxe. K malbě přistupuje jako k pěstování kultur, jako k živé tkání, biohmotě. 

PK: Transgenic Myth? Očekáváš příchod transhumánní éry?
PP: Přemýšlím nad současnými jevy, které jsou buďto přírodní, nebo lidské, nebo spíše rovnou fenomény, ve kterých není jasné, jestli jsou naturální nebo lidské:  kyselý déšť, genetické inženýrství atd... Takto uvažuji nad obrazy, s vírou, že mi pod rukama vzniká nový hybridní živý organismus, organická věc. Malba je biologická tkáň, konkrétně hybridní biologická tkáň, v níž se povrch a hloubka neustále prolínají. K malbě přistupuji jako k práci s biologickými materiály v procesu různých modifikací či infikování jejich DNA cizorodými geny, tj. transgenozí. 

PK: Vnímám to jako mantinely, v nichž se mohou zmítat představy blízké či daleké budoucnosti, čehosi vyššího, mýtického.
PP: Ano. To můžeš říct. 

PK: Pro mě je otázka „transgenního mýtu“ spojená s představou nějaké futuristické mytologie, se zrozením nové mytologické bytosti, transhumanistickými kreacemi. Mýtus chápu historicky jako něco, co není rozkódováno jako nějaký narativ, ale je bráno jako danost, jako rámec života a jeho vnímání: mýtus si člověk neuvědomuje, „v mýtu člověk žije“. Mýtus je tedy iracionálno. 
Genetické inženýrství, biotechnologie, protetika, biohacking či kyborgizace jsou zase výplodem moderní západní racionality a touhy po absolutní kontrole života a evoluce. Říkám si ale, zda cesta transhumanismu, následována kultem extropistických vizí a technologickou singularitou nezapouští kořeny nové iracionality, nového kosmického mýtu. Možná, že žijeme v době, kdy si přicházející mýtus umíme představit, a že jsme jedna z posledních generací, která si jej bude (tak jak chápeme racionalitu) uvědomovat.
PP: Mě zajímá současnost, popřípadě představy, stopy budoucnosti v přítomnosti. Přemýšlel jsem nad tím, že nová mytologická bytost, která dříve měla křídla a tělo zvířete, bude v budoucnosti mít nové atributy, třeba dvě srdce, protože se dají vypěstovat na prasečí tkáni, bude mít čtyři ruce, aby zvládala více činností a práce a jejími atributy budou klasy modifikovaných kukuřic. 

PK: Chápu, zajímá tě nová Sfinx. Bytost, ve které se mýtus a technologie stanou jedním. 
Naposledy jsme se bavili o tom, jak chápeš figuraci, v čem vidíš její potenciál. Oslovila mě tvá myšlenka figurativního malířství jakožto zobrazení performera, respektive záznamu imaginární performance. Obraz se tak stává vyústěním širšího konceptuálně-choreografického uvažování. V současných obrazech ale sledujeme posun směrem k zobrazení na úrovni mikroorganismů, vlásečnic kardiovaskulárních systémů či lymfatických soustav živočichů. Mám pocit, že se zde stále vice projevuje zájem o až laboratorní způsob zkoumání, vizualitu příznačnou pro hledáček elektronových mikroskopů či fiktivních a starodávných atlasů anatomie. Z čeho pramení tento zájem?
PP: Jak to říct? Já obrazovou plochu beru jako matérii, kde se mísí mikrosvět či odkazy na různé vnitřní systémy, ale zároveň se do toho snažím vložit i iluzivní motiv. V obraze se objevuje například had, který je symbolem medicíny, jindy zase jakési hybridní pařáty. Já to vlastně ve skutečnosti příliš neřeším, ale pracuji s materiálem malby čím dál tím více jako s živou hmotou. Proto je tam větší příklon k podobám života na úrovni mikroskopie. Je tam ale i odkaz na tělní tekutiny, biologické roztoky či ryzí materialitu v procesu mísení. Princip, se kterým v obrazech pracuji proto není nutně zobrazením světa jednoduchých mikroorganismů. 
Co se týče zaměření, navazuji zde na předchozí výstavy, kdy se řešila problematika lidského těla v dnešním světě a v moderní vědě, otevíralo se téma současné medicíny a jejích alternativ. Figuroval zde zájem o to, jak na biologické a technologické rovině čelíme současnosti. Nacházíme se ve světě, který vznikl v posledních třiceti letech, ale na biologické úrovni se život vyvíjel milióny let. V malbě nacházím řešení, jak tato témata a přemýšlení o nich uchopit současnými prostředky tradičního média. Přehodnocuji si zde pro sebe to, co je to abstraktní malba: není to jen „color field painting“, ale jsou tam konkrétní odkazy a zobrazení. Zajímají mě hybridní jevy a ty se snažím transformovat do mého uvažování o obraze.

PK: V četných předešlých projektech, ve kterých vystupujete společně ve dvojici s Miroslavou Večeřovou, rozvíjíte multimediální strategie a obsáhlý, příznačný vizuální rejstřík. Jaké to je odprostit se od ostatních mediálních možností a soustředit se pouze na režim klasického závěsného obrazu?
PP: Pro mě je to přirozená práce, i v kolaborativních pracích se stále soustředím na malbu. Je to ale nyní příjemné, protože mohla vzniknout koherentní série v jednom celku a kontinuálním záběru. Možná, že občas cítím, že zde něco chybí.., ale chci ten pocit absence překonat. Snažím se, aby se vše to, co stojí v pozadí, odehrávalo jen v malbě. Expandovat malbu jinam, do objektů, videí, fotografie či instalace, pro mě není novým krokem. Dělám to několik let, ale nyní je pro mě důležitou výzvou to nacházet jen v malbě, v obrazu.

PK: Již si naznačil, že tě v obraze zajímá vždy nějaký problém. Pamatuji si na Kokoliova slova, že v tvých obrazech se nekontrolovaně střídá abstrahující plošnost (tak příznačná pro mikroskopická pozorování) s iluzivností, jakousi příležitostí figurace. Jak vnímáš roli, vztah abstrakce a figurace v malbě? Kde vidíš možnosti tohoto vztahu?
PP: Mě zajímá to napětí mezi oběma věcmi v jednom místě, neustále přeskakování mezi plochou strukturou a iluzivní hloubkou. I když vidíš abstrakci (strukturu), tak je tam pořád napětí, že je to abnormálně zvětšená kůže, nebo třeba výsledek genetické modifikace, nějaká nová tkáň.

PK: Ano, jednou jsi říkal, že „mikrosvět je tělo z extrémní blízkosti“. Abstrakcí by mohl být i pohled dovnitř, pod povrch těla, dostat se tělu pod kůži. V extrémní blízkosti povrchu těla existuje nová optika, otevírají se nové horizonty vizuálních prostorů. Je to tělo nadosah.
PP: Ale je zde i ten „joke“ v tom, že tkáň či kapka vody vypadá jako ryzí obrazová malířská abstrakce, ale je to reálné, respektive realistické zobrazení. Jeho rytmus upomíná na abstraktní malbu, ale jedná se o kapku vody plnou určité vitality, bohatou na život. Kapka mořské vody.

PK: Dříve, relativně nedávno, byl obraz na ústupu, téměř se neslušelo udělat pouze malířskou výstavy. Jak hodnotíš jeho pozici v rámci současných tendencí, proč je eventuálně opět aktuální. 
PP: Myslím, že pro malbu je nyní vhodná doba. Její upozadění bylo spíše charakteristickým rysem lokálního uměleckého prostředí. Malba byla problém, který bylo třeba řešit. Nejde mi zde o kritiku dominantních linií, byl to logický krok, malba byla nějakým způsobem vyčerpaná. Ale v současné době se přefiltrovala, vykrystalizovaly nové možnosti. Mě samotnému malba taky nestačila, potřeboval jsem jiné řešení, jako jsou instalace, objekty, videa, ale aktuálně to vnímám tak, že se ty věci přirozeně prolínají.

PK: Přesně tak, mám pocit, že je zde ideový prostor a naladění ryzí malbu opět rozvíjet. Přesto ale ve svých obrazech používáš cizorodé materiály, třásně, které z jeho povrchu vystupují a přeci jenom v jistém smyslu expandují mimo jeho formát, budí haptické pole vnímání, reorganizují okolní prostor, intoxikují jeho matérii.
PP: Pro mě je to ale pořád především malba. Pracuji s nimi malířsky, přemýšlím nad nimi jako nad malířskou stopou. Ale znejisťuji privilegium, roli klasického obrazu, i tím že o něm přemýšlím jako o bio materiálu. Třáseň je živý moment, moment pohybu, tedy něco co podvrací statičnost obrazu. Je to ale taky jakási taktilní věc, a taky jakási animace.

PK: Animace v jakém smyslu?
PP: Ve smyslu pohybu, je to pokus o rozpohybování, který se nezdařil. Z malby se jakoby vylil jakýsi proud.., je to stále nějaký pohyb do prostoru. A stejně si to hraje i s iluzí: je to proud tekutiny. Třásně vyvzlínávají z plochy obrazu.., jsou to chyby.., tedy nějaké nové možnosti.

PK: Podobně jako chyby v DNA, které čekají na své opravy...

---

Pavel Kubesa, Pavel Příkaský
Praha
26. 5. 2019