Galerie NoD
Tereza Štětinová & Karolína Rossí
Ostatky
Kurátor / Curated by: Pavel Kubesa
Architektura / Architecture by: Jan Pfeiffer
Výstava probíhá v termínu 5. 2. - 28. 2. 2020
Vernisáž: 4. 2. 2020, 19:00
---
Prostory mezi „já“
„Co zůstává za maskou? A co je to to, co zůstává bez masky? To co zbyde, je živé, anebo mrtvé. A je maska smrt, nebo život?“
Společný výstavní projekt Ostatky dvojice českých umělkyň Terezy Štětinové a Karolíny Rossí se věnuje fenoménu masky a s ní spojeným mytologiím, mysticismu a víře, ale i otázkám hlubinné psychologie či intimitě a poznatelnosti „persony“, vlastního „já“. Autorky zkoumají dichotomii masky a přirozeného já, vztah masky a sociálně konstruované normality. „Mnohem více nás zajímá intuitivní uchopení vzpomínek z dětství, z období, kdy pro nás maska v lidových rituálech a tradicích nebyla zcela rozklíčovatelnou a my nebyli schopni zcela pochopit, že pod maskou se skrývá bytost, kterou známe. Maska pro nás není jen fantaskním převlekem, ale make-upem každodennosti, každodenní koláží mentálního nastavení,” promýšlejí společně prameny svého zájmu.
Celkové významové schéma výstavy a instalace je zasazeno do chronotopu blížícího se období masopustu v časech chladného února. Avšak téma rozvíjejí po vlastních myšlenkových a inspiračních trajektoriích. Koncept masky se tak nevyčerpává jen v roli rekvizity pohanských rituálů či periodicity liturgického roku, ale absorbuje i introspektivní moment ohledávání distance viděného a neviděného „já“. Pojící linií je jejich metodika osvobozená od globalizující a trendového (odstředivého) smýšlení, stejně tak jako vyvarování se hypertrofované materiálové a emocionální expresi. Operují spíše v meditativním modu a (dostředivém) pozorováním různých „faset sebe samotných“. V pracích obou autorek se objevují i sakrální elementy, stejně tak jako prvky, postupy či materiály upomínající na praxi lidového či folklorního umění.
Principy komplementarity, podvojnosti, dvojznačnosti tak rozehrávají členitý interpretační terén pojetí, rolí a funkcí masky v osobních i vespolných životních strategiích. Spíše nežli sadu odpovědí, předkládají řadu dobře položených a míněných otázek.
Je maska vždy skrýváním? Neodkrývá maska něco? Není maska příležitostí svobody, možností opravdovosti, příslibem dočasné autenticity? Není maska zrcadlem kulturních symbolů?
Co vyplňuje prostor mezi maskou a personou? Není prostor mezi domnělým „já“ a domnělou maskou oním skutečným Já? Co kdyby maska a mé niterné autentické já byli jen limitními (tj. nikdy nenastalými) případy mé konstruované a konstruující individuality, která je jediným hmatatelným důkazem vlastního bytí? Co když maska a já jsou jen domnělé závoje a alibi skrývající skutečnost o realitě manipulativní a manipulované osobnosti?
Maska je tak branou k zamyšlení se nad tím, co je to úplnost, totalita bytí. Maska dokáže být klíčem k vlastní i společně traktované spiritualitě: otevírá problematiku hloubky osobnosti a bytí, stejně tak jako struktury vlastního poznání. Přibližuje ale také k správnému uchopení posvátna. Maska, coby rekvizita v pohanských i církevních masopustních tradicích stojí v cyklicky se opakující cestě k prožívání duchovních rituálů (obnovy, přechodu). Masopust (tj. „ostatky“) zpřítomňuje humor a veselí jako nezbytný krok v nastoupení cesty směrem k postní vážnosti a prožití duchovní cesty Velikonoc:
„My jsme opustili všechno
a šli jsme za Tebou.
(...)
A tak mnozí první budou posledními
A poslední prvními“
- Evangelium podle Marka
„Ztráta“ obrácená v zisk, která je skutečným tématem novozákonního úryvku, je i podstatou masopustního veselí: ztráta zábran, ztráta rolí, ztráta pravidel. Společenské normy nahrazuje groteskní realismus a dočasná logika chaosu v nichž blázen vítězí nad mudrcem a ...poslední stávají se prvními. A proto: „Opusťme masky a nasaďme Masky!“
Pavel Kubesa
---
CV
Tereza Příhodová-Štětinová vystudovala na Katedře fotografie Filmové fakulty AMU v Praze. V současné době se věnuje především tvorbě sochařských koláží, přičemž zkoumá a testuje vlastnosti nejrůznějších organických materiálů. Její tvorba se dotýká témat mytologie a mysticismu.
Karolína Rossí vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, obor Grafika 2 u prof. Vladimíra Kokolii. Ve své aktuální tvorbě se věnuje psychologickému obrazu člověka a zkoumá vzorce chování jednotlivce ve společnosti. Pracuje s technikou akvarelové koláže na papíře či plátně, nově prozkoumává i možnosti objektově rozšířené malby.
„Jaký máme postoj k normálnosti? Musíme se za něco schovávat, abychom se mohli přirozeně projevit, i když by měl být náš projev chápán negativně? Nebo svoji normálnost vytváříme “nasazením masky” za účelem skrývání své pravé podstaty?
V hlavách si vytváříme komplikované vzorce, kterými se urputně řídíme. Stáváme se otroky pravidel, které nás měly původně chránit. Ze strachu, že bychom se měli vychýlit z vlastní rutiny, se čím dál víc uzavíráme. Tuhneme a ztrácíme pružnost, celí se zkroutíme. Nasazujeme masky, které už nejdou sejmout. Jedině, že bychom je strhli i s kůží.“ (Karolína Rossi).
„Zájem o archetyp masky, ať už v rituálu, v lidových tradicích nebo i jako Jungův výřez z kolektivní psýché, tedy jakási „Persona“, je momentálně jednou z nejsilnějších inspirací tvorby obou umělkyň v době, kdy je maska takřka podmínkou pro „osobní úspěch“ na sociálních sítích.“ (Tereza Štětinová).
