Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Jaký je vztah heterosexuálního muže ke svému penisu? Co nutí chlapečky chovat se jak kokoti a ze všeho si ustří…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Přijďte si zahrát největší rozšíření klasické táborové hry "městečko Palermo" v&scaron…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
Jaký je vztah heterosexuálního muže ke svému penisu? Co nutí chlapečky chovat se jak kokoti a ze všeho si ustří…
Galerie NoD
Tereza Štětinová & Karolína Rossí
Ostatky
Kurátor / Curated by: Pavel Kubesa
Architektura / Architecture by: Jan Pfeiffer
Výstava probíhá v termínu 5. 2. - 28. 2. 2020
Vernisáž: 4. 2. 2020, 19:00
---
Prostory mezi „já“
„Co zůstává za maskou? A co je to to, co zůstává bez masky? To co zbyde, je živé, anebo mrtvé. A je maska smrt, nebo život?“
Společný výstavní projekt Ostatky dvojice českých umělkyň Terezy Štětinové a Karolíny Rossí se věnuje fenoménu masky a s ní spojeným mytologiím, mysticismu a víře, ale i otázkám hlubinné psychologie či intimitě a poznatelnosti „persony“, vlastního „já“. Autorky zkoumají dichotomii masky a přirozeného já, vztah masky a sociálně konstruované normality. „Mnohem více nás zajímá intuitivní uchopení vzpomínek z dětství, z období, kdy pro nás maska v lidových rituálech a tradicích nebyla zcela rozklíčovatelnou a my nebyli schopni zcela pochopit, že pod maskou se skrývá bytost, kterou známe. Maska pro nás není jen fantaskním převlekem, ale make-upem každodennosti, každodenní koláží mentálního nastavení,” promýšlejí společně prameny svého zájmu.
Celkové významové schéma výstavy a instalace je zasazeno do chronotopu blížícího se období masopustu v časech chladného února. Avšak téma rozvíjejí po vlastních myšlenkových a inspiračních trajektoriích. Koncept masky se tak nevyčerpává jen v roli rekvizity pohanských rituálů či periodicity liturgického roku, ale absorbuje i introspektivní moment ohledávání distance viděného a neviděného „já“. Pojící linií je jejich metodika osvobozená od globalizující a trendového (odstředivého) smýšlení, stejně tak jako vyvarování se hypertrofované materiálové a emocionální expresi. Operují spíše v meditativním modu a (dostředivém) pozorováním různých „faset sebe samotných“. V pracích obou autorek se objevují i sakrální elementy, stejně tak jako prvky, postupy či materiály upomínající na praxi lidového či folklorního umění.
Principy komplementarity, podvojnosti, dvojznačnosti tak rozehrávají členitý interpretační terén pojetí, rolí a funkcí masky v osobních i vespolných životních strategiích. Spíše nežli sadu odpovědí, předkládají řadu dobře položených a míněných otázek.
Je maska vždy skrýváním? Neodkrývá maska něco? Není maska příležitostí svobody, možností opravdovosti, příslibem dočasné autenticity? Není maska zrcadlem kulturních symbolů?
Co vyplňuje prostor mezi maskou a personou? Není prostor mezi domnělým „já“ a domnělou maskou oním skutečným Já? Co kdyby maska a mé niterné autentické já byli jen limitními (tj. nikdy nenastalými) případy mé konstruované a konstruující individuality, která je jediným hmatatelným důkazem vlastního bytí? Co když maska a já jsou jen domnělé závoje a alibi skrývající skutečnost o realitě manipulativní a manipulované osobnosti?
Maska je tak branou k zamyšlení se nad tím, co je to úplnost, totalita bytí. Maska dokáže být klíčem k vlastní i společně traktované spiritualitě: otevírá problematiku hloubky osobnosti a bytí, stejně tak jako struktury vlastního poznání. Přibližuje ale také k správnému uchopení posvátna. Maska, coby rekvizita v pohanských i církevních masopustních tradicích stojí v cyklicky se opakující cestě k prožívání duchovních rituálů (obnovy, přechodu). Masopust (tj. „ostatky“) zpřítomňuje humor a veselí jako nezbytný krok v nastoupení cesty směrem k postní vážnosti a prožití duchovní cesty Velikonoc:
„My jsme opustili všechno
a šli jsme za Tebou.
(...)
A tak mnozí první budou posledními
A poslední prvními“
- Evangelium podle Marka
„Ztráta“ obrácená v zisk, která je skutečným tématem novozákonního úryvku, je i podstatou masopustního veselí: ztráta zábran, ztráta rolí, ztráta pravidel. Společenské normy nahrazuje groteskní realismus a dočasná logika chaosu v nichž blázen vítězí nad mudrcem a ...poslední stávají se prvními. A proto: „Opusťme masky a nasaďme Masky!“
Pavel Kubesa
---
CV
Tereza Příhodová-Štětinová vystudovala na Katedře fotografie Filmové fakulty AMU v Praze. V současné době se věnuje především tvorbě sochařských koláží, přičemž zkoumá a testuje vlastnosti nejrůznějších organických materiálů. Její tvorba se dotýká témat mytologie a mysticismu.
Karolína Rossí vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, obor Grafika 2 u prof. Vladimíra Kokolii. Ve své aktuální tvorbě se věnuje psychologickému obrazu člověka a zkoumá vzorce chování jednotlivce ve společnosti. Pracuje s technikou akvarelové koláže na papíře či plátně, nově prozkoumává i možnosti objektově rozšířené malby.
„Jaký máme postoj k normálnosti? Musíme se za něco schovávat, abychom se mohli přirozeně projevit, i když by měl být náš projev chápán negativně? Nebo svoji normálnost vytváříme “nasazením masky” za účelem skrývání své pravé podstaty?
V hlavách si vytváříme komplikované vzorce, kterými se urputně řídíme. Stáváme se otroky pravidel, které nás měly původně chránit. Ze strachu, že bychom se měli vychýlit z vlastní rutiny, se čím dál víc uzavíráme. Tuhneme a ztrácíme pružnost, celí se zkroutíme. Nasazujeme masky, které už nejdou sejmout. Jedině, že bychom je strhli i s kůží.“ (Karolína Rossi).
„Zájem o archetyp masky, ať už v rituálu, v lidových tradicích nebo i jako Jungův výřez z kolektivní psýché, tedy jakási „Persona“, je momentálně jednou z nejsilnějších inspirací tvorby obou umělkyň v době, kdy je maska takřka podmínkou pro „osobní úspěch“ na sociálních sítích.“ (Tereza Štětinová).