TIM PLAMPER: EXIT II (The Beloved Dies)

Galerie NoD
Tim Plamper
EXIT II (The Beloved Dies)
Kurátor: Pavel Kubesa
Text: Lisa Moravec
28. 7. - 20. 8. 2021

Opening Performance: 28. 7. 2021, 18:00-22:00

Výstava vznikla za finanční podpory Česko-německého Fondu budoucnosti.

---

Tim Plamper je jedním z nejzajímavějších berlínských autorů nastupující generace, pozornost si získal svým širokým uměleckým záběrem: velkoformátovými surrealisticko-hyperrealistickými kresbami, site-specific instalacemi, performance či audiovizuálními díly. Výstava EXIT II (The Beloved Dies) je druhým pokračování otevřené výstavní série EXIT II. Zkoumá hlubinné a podvědomé kořeny současné evropské identity stejně tak jako jistou nezachytitelnost tělesné přitažlivosti.

---

Lisa Moravec: Exit - Není o čem přemýšlet

Není o čem přemýšlet. Co nastavovat. Žádný tajný přístřešek lásky v zahradě rozkoše. Ten pocit bezpečí. Emoční odstup. Mezera. Zvířecí lidské tělo, vytažené z jeho vnitřního světa. Studené, vzdálené, odcizené.

Hakim Bey nám v Dočasné Autonomní Zóně (The Temporary Autonomous Zone) připomíná, že bychom se neměli zabývat otázkou, zda je něco nedosažitelné. ‘V co jiného máme doufat, že získáme, než v něco ‘nedosažitelného’? Měli bychom snad čekat, že nám někdo jiný odhalí naše skutečné touhy?’

Jenže život neni fér.

Estetika Plamperova projektu Exit II (The Beloved Dies) / (Milovaný umírá) se podivně trefuje do tématu sexuální přitažlivosti. Navzdory jisté romantické, filmové estetice (vystavená těla jsou ponořeny do různých hlubin soumraku a v přirozených prostředích), druhý film cyklu EXIT II prozkoumává nemožnost uchopení intimity, lidské postavy, jejího externalizovaného, interindividuálního a ztělesněného stavu. Aniž by ho skutečně ukazoval, Milovaný umírá projektuje pocit, který je možné cítit jen ve chvíli, kdy se přiléhá horké tělo na tělo, dotýká se kůže na kůži.

Centrem pozornosti jsou nahá těla v divokých přírodních scénách. Nejsou propleteny ani jedno s druhým, ani s přírodou. Operují v ní, ale zároveň jsou samostatnými entitami. Přírodní jednohlas se odkládá, a zůstává nerealizovaným. Milovaný umírá a v vznáší se ve třetím, nápaditém prostoru ohraničeném tělesnou poetikou.

Ztráta není osamělou záležitostí, ale je to procesem obnovy. Intimní prožitky neexistují. Nemohou být udrženy naživu, a tak nemůžou ani zemřít. Ztráta a odloučení, stejně jako touha a chtíč, jsou (ne)žádoucí. Erós slučuje myšlení s touhou, a, jak navrhuje Byung-Chul Han, generuje atematickou jinakost. Jde o jakýsi objekt touhy, který mohl být dříve atraktivní, možná i neskutečně přitažlivý, ale zároveň byl take vždy nedosažitelný, zastřený, a neexistoval v jakékoliv uskutečnitelné podobě.

Srovnávání milence zabíjí. Představa milované osoby je vždy v procesu umírání, náchylná k chaosu, a právě zmiňované ztřátě náklonnosti a závislosti. Proces umírání ji transformuje v procesní druh lásky. Pocit toho, že nás někdo miluje, věnovaný něčemu jinému, nemá žádnou doslovnou kvalitu. Ale take nemusí být nutně vyjádřen sexuální touhou.

Milovaný zůstává, neviditelný, přežívá, uvnitř. Dokáže překonat hranice. Surrealistická touha po osvobození poháněná touhou po rozšíření vlastního přirozeného prostředí, po spojení jednoho s druhým, skrze dotek. Láska k někomu se nedá srovnávat s láskou k sobě samotnému. Dotýkání se svého těla není jako dotýkání se druhého. Když se někoho dotknu, cítím své tělo, jak se pohybuje, mimo sebe sama. Na této hranici se tělo promění v něco jiného. Intimita je skutečností, která není pronásledována ztrátou, ale jejím ztělesněním. Tělo je nádoba, jako kreativní zdroj vizí budoucnosti.

V Plamperově filmu EXIT II (The Beloved Dies) se sexualizovaná těla nedotýkají. Jejich transtělesná podstata materializuje také jako transsexuální vztah. Aktéři pozorují sami sebe, zatímco hrají. Zvířecí lidské bytosti nejsou bezpohlavními osobami, pohlaví mají presně určená. Neztrácí se v sobě navzájem. Odolávají pokušení, aby zachovali samy sebe.

EXIT II (The Beloved Dies) nabízí téma k zamyšlení. Nejedná se o náruživou (love) story. Skrze živočisné potěšení vytváří význam na hranici pohlcení průměrnosti. Tim Plamper ukazuje na riziko, které vykročení do propasti neznámého představuje. Volný pád se stává možným včetně prchavosti. Když je smrt na dohled, láska může protékat hladce jako tekutina do všemožných směrů.

Zdroje:
Byung-Chul Han, The Agony of Love, Cambridge: MIT Press, 2017. Hakim Bey, T.A.Z. The Temporary Autonomous Zone, ONTOLOGICAL ANARCHY, POETIC TERRORISM, 2 nd Edition, Brooklyn: Automedia, 2003.