„Letím a dopadám na prdel, lehám si na záda, držkou do bláta. Málokdo tenhle manévr umí…
Jak dnes zobrazit město, které už není jen urbanistickým celkem, ale zároveň psychickou krajinou, datovou infrastrukturou i prostorem permanentního napětí? A jak uchopit metropoli ve chvíli, kdy se její každodennost rozpadá do vrstev osobních projekcí, kolektivních afektů a neviditelných systémů, které formují naše pohyby, vztahy i způsoby vnímání? Mezinárodní výstavní projekt v New Yorku působícího lotyšského umělce Viktora Timofeeva a českého umělce Radka Brousila s názvem The Hammer Strikes the Bell, který spolu s kurátory Borisem Ondreičkou a Pavlem Kubesou připravili pro pražskou Galerii NoD, vstupuje právě do tohoto významového pole. Město se zde neukazuje jako stabilní kulisa, ale jako živý, mnohovrstevnatý organismus, v němž se střetává subjektivní zkušenost s logikou pozdně postmoderních infrastruktur. Společný autorský projekt Brousila a Timofeeva je koncipován jako komplexní výstavní situace, v níž se obrazy, kresby a prostorová site-specific instalace propojují do scénického celku. Výstava reflektuje specifický chronotop metamoderní gigapole, tedy města, které je současně konkrétním místem i mentálním stavem, souborem materiálních struktur i polem imaginace. Autory zajímá spletitý obraz budov, lidí, technologií a kolektivní psychiky, jež vzniká na strukturách dnešních metropolí. Výstava tak nestaví na pouhém dialogu dvou médií nebo dvou autorských rukopisů. Důležitější je samotná povaha jejich setkání: Brousil i Timofeev dlouhodobě rozvíjejí citlivost vůči tomu, co zůstává pod povrchem viditelného světa, ať už jde o mocenské režimy, infrastruktury, kulturní kódy nebo nevyslovené modely identity. The Hammer Strikes the Bell z této perspektivy proměňuje galerijní prostor v situaci, kde se město stává nejen tématem, ale i metodou. Divák nevstupuje do uzavřeného vyprávění, nýbrž do proměnlivé scenérie, v níž se mohou odehrávat nejrůznější individuální i kolektivní dramata. Viktor Timofeev (* 1984), jehož působení zřetelně přesahuje rámec regionu střední a východní Evropy, je mezinárodně etablovaný umělec žijící a tvořící v New Yorku, jehož interdisciplinární praxe propojuje kresbu, malbu, video, zvuk, software i experimentální hry do komplexních environmentů na pomezí autofikce, worldbuildingu a systémového myšlení. V roce 2025 představil svou dosud nejrozsáhlejší muzejní výstavu Other Passengers v Lotyšském národním muzeu umění v Rize, vystavoval v Hessel Museum of Art v New Yorku, centru Bozar v Bruselu či NG v Praze. Radek Brousil (* 1980) do tohoto dialogu vstupuje jako autor, který dlouhodobě promýšlí vztah obrazu, materiálu a společenské reality. Ve svém post-fotografickém uvažování kombinuje fotografii s textilem, objektem, videem, instalací i malbou a soustavně se věnuje společenskopolitickým a environmentálním tématům, postkoloniálním tendencím i otázce „nové citlivosti“. Jeho práce vyrůstá z kritického vztahu ke standardizovaným interpretacím pozdního kapitalismu, antropocénu i globálních mocenských vazeb a stále výrazněji se obrací také k politice času. Brousil patří k výrazným osobnostem české scény se silnou mezinárodní zkušeností, což potvrzují jeho projekty v Londýně, Bruselu, Budapešti, Tokiu i dalších institucích.
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Neobvyklé…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Neobvyklé…
Improvizovaný podcast. Na světě existuje více než 50 000 true crime podcastů. Je jenom otázkou času, kdy zásoba krimináln…
Nikdy neporažený šachový mistr světa Garry Kasparov odehrál v roce 1997 zápas proti superpočítači Deep Blue. …
Nová autorská inscenace tvůrčího kolektivu 8lidí. Příjemné horko. Hustá pára. Vůně citrusu. Zá…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Neobvyklé…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
Večer absolventských prací studentek 3. ročníku oboru choreografie Hudební a taneční akademie múzických uměn…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Nikdy neporažený šachový mistr světa Garry Kasparov odehrál v roce 1997 zápas proti superpočítači Deep Blue. …
Inscenace může obsahovat střelné zbraně, fyzické i verbální násilí, kouřové efekty, vulgární…
Už po patnácté v řadě se bude předávat titul MISTR IMPROVIZACE a s ním i blyštivý putovní pohár. A…
„Letím a dopadám na prdel, lehám si na záda, držkou do bláta. Málokdo tenhle manévr umí…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
Výstavní projekt Útěcha v zírání do děr se soustřeďuje na reflexi soukromých a kolektivních…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
"Mám za sebou patnáct let na chlastu a čtyři roky na kokainu. A já vám něco řeknu… bylo to skvěl…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Improvizovaný podcast. Na světě existuje více než 50 000 true crime podcastů. Je jenom otázkou času, kdy zásoba krimináln…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Improvizovaný podcast. Na světě existuje více než 50 000 true crime podcastů. Je jenom otázkou času, kdy zásoba krimináln…
Nikdy neporažený šachový mistr světa Garry Kasparov odehrál v roce 1997 zápas proti superpočítači Deep Blue. …
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
„Letím a dopadám na prdel, lehám si na záda, držkou do bláta. Málokdo tenhle manévr umí…
Improvizovaný podcast. Na světě existuje více než 50 000 true crime podcastů. Je jenom otázkou času, kdy zásoba krimináln…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
Nikdy neporažený šachový mistr světa Garry Kasparov odehrál v roce 1997 zápas proti superpočítači Deep Blue. …
Houdkovy obrazy empatie
migréna: z francouzské migraine, z pozdnělatinského hēmĭcrānia či hēmĭcrānium, které z řeckého ἡμικράνιον; znamená doslova "pololebečnost", „bolest v půlce lebky“; řecké slovo utvořeno ze základů ἡμι- (hémi) — polo-, půl, poloviční a κρανίον (krānion) — lebka.
O smyslu a bezvýznamnosti bolesti
Byla to Métis, bohyně rozumu a jedna z Titánů, kterou jednoho dne navštívil sám Zeus, když plánoval svrhnout tehdejšího vládce Světa, svého otce Króna. Zeus se proto musel pokusit osvobodit své v Krónovi uvězněné sourozence. Krónos totiž všechny své narozené děti spolknul, aby zabránil opakování historie a nepřišel o trůn vládce veškerenstva způsobem, jakým jej sám získal: svržením otce. Zeus však pomocí lsti své matky Rhei Krónově pasti unikl a objevil se, aby započal proti Krónovi vzpouru. Métis mu tehdy poradila, ať převlečený za sluhu podá v paláci svých rodičů otci dávivý medový nápoj, po kterém Krónos všechny Diovy spolknuté sourozence zvrátí zpět. S jejich pomocí a pomocí jednookých obrů Kyklopů po táhlém desetiletém boji Zeus zvítězil, losem přijal vládu nad nebem a zemí a osídlil bájné pohoří Olymp.
Zeus po Métis později zatoužil a i přes její četné úniky v roztodivných proměnách pojal Métis nakonec za svou ženu. Když čekali své první dítě, donesla se Diovi věštba, že se historie může opět opakovat a že jejich příchozí dítě svrhne Dia coby nejvyššího boha. Spolkl proto Zeus Métis i s dítětem, které v sobě nesla.
Začas začaly Dia pronásledovat bolesti hlavy tak prudké a nesnesitelné, že jeho křik třásl celou zemí. Na pomoc mu přispěchal bůh Hermés a přiměl Diova syna Héfaista přinést klín a dřevěnou palici. Těmi rozpůlili Diovu hlavu vedví a skulinou v lebce vyskočila na svět dospělá dcera Athéna oděná ve své plné zbroji. Diova bezbřehá bolest skončila a Athéna – coby symbol jejího uvolnění – se stala Diovou nejmilejší dcerou, které jakožto bohyni moudrosti a války pečlivě naslouchal, podobně jako dříve dbal na rady její matky Métis.
Mýtus o zrození bohyně Athény je jedním z mála, který otevírá téma nesnesitelné bolesti hlavy. V starořecké báji vystupuje bolest jako svého druhu trest, současně, skrze jeho přijetí, také jako prostředek k nabytí vyšší moudrosti. Diova bolest byla porodní bolestí příchodu Athény: její zrození naplnilo bolest významem a ospravedlněním. Legenda jakoby valorizovala fyzické utrpení ve smyslu, který Friedrich Nietzsche nastínil v aforismu #VIII v díle Soumrak model:
„Wals mich nicht umbringt, macht mich stärker.“
(– „Co mě nezabije, to mě posílí.“)
Podobně rozvíjí myšlenku o teleologii („účelovosti“) migrény americká spisovatelka Joan Didion a posouvá ji směrem k čisté akceptaci: „Když se migréna chystá udeřit, již se nesnažím ji přemoci. Lehám si nechávám ji, aby se plně rozvinula. A když konečně přichází bolest, soustředím se jen a jen na ni. A právě zde vnímám užitečnost migrény: v čisté koncentraci na ryzí bolest, ve vynucené mentální józe. V zastavení. (...) Posloužila podobně jako jistič v přetíženém elektrickém obvodu a zanechala mé pojistky nedotčené.“
Ale co když je migréna pouhý klam, „bolest lživá“? Lže když přichází, lže o tom, co znamená: neznamená totiž vůbec nic. Nepřináší moudrost, nechrání nás před přetížením. Naproti tomu nás odtrhává od vlastní celosti, podkopává naši důvěru v sebe samé. Možná, že jediná cesta spočívá v akceptaci: nalézt klid v přijetí faktu, že bolest jako taková je sama o sobě důkazem života: „Není to balvan, který bychom se rozhodli tlačit nahoru na kopec, ale podobně jako Sisyfos, stále můžeme v tomto boji spatřovat jistou radost. Bolest opovrhuje narativem. Bolest se vzpírá smyslu,“ reaguje na Joan Didion Lorraine Berry.
Edice Migrén
Osobní narativ je něco, čemu se ve své tvorbě v posledních letech Vladimír Houdek důsledně vyhýbal. Houdkovy dřívější obrazové série byly založeny na koncentrované a jasně definované práci na formálních řešeních různých problémů a hranic tradičně chápaného obrazového média. Jeho aktuální série však otevírá bolestnou stránku jeho kontinuální zkušenosti, v níž se dlouhodobě potýká s migrénovými atakami a zpřístupňuje tak odlišnou a pro sebe netradiční fasetu malířské interakce. Kolekce Migraine proto otevírá dvě nové perspektivy, kterými můžeme o Houdkově aktuální malbě uvažovat: nakolik může malba být prostředkem empatie a současně nakolik je možné redefinovat tradiční přemýšlení o obrazových sériích.
V posledním roce, v němž se začal zabývat vytvářením obrazů připomínajících fiktivní knižní obálky, posouvá Vladimír Houdek pojetí obrazových celků od přemýšlení o obrazových sériích směrem k pojímání kolekcí maleb jakožto edičních řad. „Série“ je pro Houdka totiž stále příliš volný kombinatorický tvar, který je ukotvitelný jen v rámci koncepce „autora“ – individuálního umělce, malíře, do jehož kontinuální práce je možné sérii zařadit chronologicky či tematicky. Ediční řada je však konceptuálně uzavřenější tvar nabízející jednak preciznější artikulovatelnost svého zaměření (tj. v jistém smyslu „obsahu a formy“), na druhou stranu však otevírající možnosti obsáhlejší umělecké fikce či fabulace. Řada Migraine tak zapadá do širšího Houdkova konstruktu neexistujícího knižního nakladatelství Atilis Press, pod kterým může vydávat různé formálně a tematicky definované obrazové ediční řady. Z této autorské fikce však může Houdek kdykoli volně vystoupit, realizovat individuální obrazové série a kdykoli nastoupit zpět do světa nakladatelství Atilis Press, v němž bude nadále budovat svou malířskou konceptuální fikci. Prostřednictvím edičních řad buduje objemnější celek, „nakladatelský plán“, který vnímání abstraktní malby posouvá směrem k literárnějším významům.
Koncept ediční řady totiž přináší i konkrétnější očekávání (žánrová, obsahová, formální) a úžeji specifikované roviny čtení. Pojmenováním ediční řady a „titulováním“ každého obrazu nápisem „Migraine“ činí téma a obsah evidentním, zjevným. „Edičnost“ je pro významové čtení abstraktní malby doslova (snad dlouho očekávanou) „ockhamovou břitvou“: „Entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem.“[1] Zážitek malby se proto rozehrává v nově rozvrhovaném mentálním prostoru mezi předem daným námětem (potažmo „významem“) a barevnými a typografickými obměnami rigidně definované vizuální šablony, v prostředí, v němž je na maximum eliminována volnost významové interpretace. Každý obraz funguje jako jedno nové vydání neexistujícího vědeckého časopisu věnovaného problematice chronického migrénového onemocnění, který za svou titulní stránkou skrývá nový vědecký poznatek, nové statistiky či pouze popis dalšího konkrétního prožitku migrénové ataky.
Ediční řada Migraine čítá 38 obrazů ve třech různých formátech. Každý formát můžeme vnímat jako jeden „ročník“ či jako reedici starších vydání. Podstatná je však mnohost, která zpřítomňuje pocit neustálého opakování, „věčného návratu téhož“. Zřetězení ústředního motivu a jeho pravidelné repetitivní uspořádání v prostoru galerie pak evokuje regálovou organizaci biblioték, v níž jsou ediční svazky řazeny do postupných horizontálních řad. V modu empatie tak můžeme Houdkovu řadu Migraine číst jako jakousi obsáhlou osobní „knihovnu bolesti“, jejíž přítomnost a existence je zjevná, ale pro ty, kteří ji nepoznali, nadále skrytá za jejími jednotlivými titulními stránkami.
Má-li pak nakonec přeci jen existovat jakási teleologie bolesti, její smysluplnost možná nebude spočívat v individuálním duševním pohybu jednotlivce, ale mnohem pravděpodobněji v jejím kolektivním přijetí. Jelikož pouze skrze vespolnou akceptaci bolesti jednoho z nás můžeme budovat vzájemnou blízkost.
Pavel Kubesa
---
[1] „Entity se nemají zmnožovat více, než je nutné.“