Připravovaná výstava Reálné vize orákula je obsáhlou multimediální instalací skládající se z série fantasmagorických kreseb a utopistických návrhů, 3D generovaných videí komentujících globální geopolitické dění posledních let, textilních objektů, živé akce a současně téměř nepostřehnutelných instalačních intervencí, které v prostoru galerie simulují přírodní jevy. Tematicky se výstava zaměřuje na zkoumání podprahových motivů moci, odkrývá bizarnost praktik manipulace a šarlatánství. Jiří Černický tyto patogenní společenské projevy zkoumá napříč dějinami lidské civilizace až po současnost a nabízí jejich rozmanité spekulativní interpretace a alternativní varianty. Jiří Černický (*1966) studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Adély Matasové a poté od roku 1993 na Akademii výtvarných umění v ateliéru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Ve své rozmanité tvorbě se pohybuje napříč celou škálou různých médií a uměleckých postupů od malby, instalace a objektové tvorby až po performance a nová média. Je autorem konceptuálních projektů, v nichž pracuje se sociálními tématy a na základě přirozených lidských emocí. Je schopen přesně a s břitkým humorem pojmenovat současné společenské problémy a zprostředkovat divákovi úplně nový pohled na jeho zavedené vnímání světa. Komentuje a podrývá roli nadnárodních korporací a kriticky se vyjadřuje ke konzumu, který ovládá naši realitu. Velkou část jeho díla tvoří utopické, nikdy nerealizované architektonické a jiné projekty, které - ač zůstávají pouhými návrhy - mají schopnost trefně pojmenovat sociální či ekologické problémy dneška. Kromě Ceny Jindřicha Chalupeckého je Černický držitelem Sorosovy ceny a bělehradské 48th October Salon Award. Je autorem samostatné retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum, svá díla prezentoval například ve SPACE Gallery v Clevelandu, v Artsdepot Gallery v Londýně nebo ve vídeňské Steinek Gallery. Působí jako vedoucí Ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
Máte rádi kvízy a zajímá vás budoucnost světa? Chtěli byste si v divadle dát s přáteli skleničku a b…
Letošní seriál šesti koncertů cyklu S zakončíme v Rakousku. Bohatou škálu díla rakouské…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Jaký je vztah heterosexuálního muže ke svému penisu? Co nutí chlapečky chovat se jak kokoti a ze všeho si ustří…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Tohle není jenom improvizace, tohle je hra. A v každý správný hře se točí velký prachy. Unikátní…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Pavel Příkaský & Miroslava Večeřová: Images That Occupy Thoughts
16. 2. - 17. 3. 2017
Kurátor: Pavel Kubesa
Pavel Příkaský a Miroslava Večeřová se ve společných projektech zaměřují na intuitivní, fluidní instalace, které jsou, v případě této výstavy, rámovány médiem malby. Malba infikuje charakter přítomné fotografie, povahu prostorové instalace a přerůstá až do živého performujícího těla. Je prostředkem k pochopení předpojmového světa, cestou k navození pocitu, snahou o zpřítomnění doteku, je něčím, co spojuje kognitivní tělo s iracionální stránkou jeho bytí.
Často se opakujícím tématem obrazů Pavla Příkaského jsou fragmenty zvířecího těla. Zvíře je určitou „nabídkou“ pro pochopení lidské tělesnosti: pozoruji-li zvíře, jako kdybych skrze vzájemné porovnávání pozoroval i sám sebe. Zvíře v obraze, byť jen podprahově, zpřítomňuje „já“ pozorovatele a aktivuje jeho uvědomění si vlastního těla. Uvozuje tak určitou subjektivitu, jakési naladění, které nás provádí komplexnější estetickou situací v jejímž jádru stojí zájem o elementární citlivost, tělesnost jakožto klíč k Images That Occupy Thoughts.
Miroslava Večeřová vyvažuje malířské obrazy digitální fotografií, která
zaznamenává běžné, k lidskému tělu vztažené předměty denní spotřeby. Večeřová však pozměňuje kontext, situaci, ve které se tyto objekty nacházejí, ať už prostřednictvím inscenování zdánlivě přirozené scénografie, tak i charakteristikou samotného úhlu pohledu, volbou fotografického záběru a pozorností k nepatrným disrupcím. Běžná „pomůcka“ či nástroj se ocitají v nově definované realitě, jakési fiktivní přírodě, ve které civilizační výtvory figurují jako nově utvořené korpusy nám známých živočichů.
Problematiku těla Příkaský s Večeřovou zavádí do širšího kulturního rámce. Zajímá je způsob jakým si uvědomujeme tělo, jak je utvářeno v reakci na okolní svět, ale také jak samotné lidské tělo okolní svět konstruuje a pozměňuje jeho ráz. Obrazy ocasu, rohů či krokodýlího úsměvu jsou do jisté míry tázáním po stavu domnělé lidské dominance na planetě, kterou jsme přijali jako jednosměrný zdroj energie pro naplňování vlastních, privatizovaných cílů. Pavel s Miroslavou však nepostulují nějakou apriorní společenskou kritiku – exponenciálně rostoucí možnosti nových hi-tech technologií nechápou nutně jako vzdalování se určitému přirozenému stavu. Spíše jim přisuzují statut legitimní součásti toho, co si běžně představujeme pod pojmem příroda. Přesto však tuto externalizaci smyslů pojímají jako možný atavismus: nové technologie a způsoby světa tvorby nám dávají narůst opět novým „ocasům“ našeho těla coby náznakům regrese na nižší vývojový stupeň druhu.
Zajímavý komentář k Images That Occupy Thoughts můžeme nalézt v knize polského sociologa Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době ve které definuje postmoderní subjekt jako sběrače prožitků: „Lidské tělo je dnes v první řadě orgánem spotřeby konzumu, a mírou jeho náležitého stavu je schopnost absorbovat a přijmout všechno, co konzumní společnost nabízí. Postmoderní tělo je především odběratelem prožitků. Konzumuje a stravuje zážitky.“ Důležitým je zde právě motiv „trávení“, přijímání vnějších stimulů určitým orgánem, který tento materiál zpracovává.
Podobnou situaci totiž ilustruje nástěnná malba, která se prolíná prostorem galerie a propojuje jednotlivé obrazy: Příkaský s Večeřovou používají motiv střeva, které oproti přirozenému fyziologickému stavu „prodlužují“ ad infinitum a rozvíjejí jej dokola po celé délce stěn galerie. A právě střevo, jakožto orgán trávení, může být metaforou postmoderního těla, odrazem Baumanova sběrače prožitků“. Stěny galerie se tak stávají modelem postmoderního těla, „timeline“ jeho výkonů, ve kterých je naše mysl okupována tokem obrazů. Příkaského a Večeřovou zajímá toto převrácení, zviditelnění vnitřního, přenesení vnitřních procesů na povrch.
Tento moment se odráží i ve formálním zacházení s malbou a obrazem: oba autoři usilují o to vystoupit z plochy obrazu do prostoru, převrátit naruby samotný obraz – nechat vystoupit jeho materiál (tj. emoce) do prostoru, zpřítomnit imaginované, zhmotnit pocit. V Images That Occupy Thoughts jdou společně pravděpodobně nejdál: obraz a malba nepřerůstají do prostoru jen formou instalačních zásahů (používání třásní, reliéfní malby tmelem, pokrývání digitálního obrazu malbou), ale nově i vystupují z obrazu prostřednictvím minimalistické, vizuálně řízené performance, jakýmsi inscenováním živých obrazů.
Zde se jejich nálady s Baumanem rozchází. Bauman se domnívá že ty, kteří „se honí za tělesnou výkonností“, tj. konzumují požitky, „pronásleduje neklid, jejž nemůže žádný výkon a žádné úsilí natrvalo rozptýlit“. Pro sběrače požitků neexistuje žádný lék, neboť „každý přinese jen chvilkovou a dočasnou úlevu a víra v jeho zázračnou moc vyprchá záhy po požití“ a proto se „horečně (…) hledají nové zázračné léky a magická zaklínadla…“ Příkaský s Večeřovou však performance zasazují do zcela opačné situace – do polohy relaxace, odpočinku, vystoupení z toku obrazů na pomyslné timeline směrem ven, tzn.: k sobě.
Zajímavý je i přístup obou autorů k otázce abstrakce. Nabízí se možná analogie procesu abstrakce a procesu trávení ve smyslu redukce materiálu: abstrakce tak již není otázkou stylu, ale způsobem zpracování tématu. Přestože některé malby jsou nefigurativní, je třeba je chápat spíše jako velký detail, zoom do buněčného mikrosvěta, záběr na detail kůže, vody či krve. Jsou vizuálním alergenem, který má navodit představu (imagination) smyslového pocitu. Abstrakce je tak spíše nástrojem jejich analytického myšlení, které uplatňují ve společných projektech, ale tvorba zůstává co do stylu převážně zobrazivá, iluzivní.