János Brückner: OUR MANTRA

János Brückner
Our Mantra
Kurátor: Péter Bencze
Vernisáž: 16. 9. 2022, 19:00
Výstava potrvá do 9. 10. 2022

---

NAŠE MANTRA (Autorský text Jánose Brücknera)

Na něco jsi přišla: zjistilas, jak cestovat vrstvami času. Pozvalas mě na výlet, cestovali jsme různými barvami. Nahlédli jsme tu i onde, bylo to vzrušující a znepokojivé zároveň. Nesmělo se na nic sahat, s ničím manipulovat, jen jsme procházeli časem. Bylo to, jako bys věděla něco, co může vědět jen málokdo, a přitom sis to nechala pro sebe. Vše skončilo tím, že jsme dorazili na místo natáčení a ty jsi řekla: „Aby čas plynul a vše bylo v pořádku, je důležité vše pěkně složit.“ A vzala jsi prostor, kde jsme právě byli, a pečlivě jsi ho složila. Složila jsi čas, aby vše mohlo pokračovat v přítomnosti, jako bychom se nevrátili do minulosti, jako bychom tam nikdy nebyli.  Všechno bylo krásné, hlavně ten konec. Bylo však zvláštní, že jsem to nedokázal ovládnout a musel jsem se ti podřídit. To bylo nepříjemné. Ale fungovalo to.

Jasně si vybavuji věci, které se mi nemohly stát: barvy a vůně oblečení, dílny a lidi - zato když si vybavím své vlastní vzpomínky z dětství, mám pocit, jako bych sledoval jiný život. 

„Když tedy Pieter Breughel mohl umístit Alpy přímo na okraj svých krajin a žánrových scén, proč bych já nemohl použít tytéž nůžky, abych ze svých krajin a postav vystřihl nejen to, co se mi hodí, ale proč bych nemohl ze své mysli vystřihnout jen a jen to, o čem nejintenzivněji přemýšlím, a co se mi tedy nejvíce líbí? A teď, když jsem nechal ten nepořádek za sebou, se opět bláhově domnívám, že mám klíč k určitým událostem a že je jen na mně, abych je napsal.“
(Bohumil Hrabal: Městečko, kde se zastavil čas)

Na této výstavě na sebe navazují dva různé typy minulosti: osobní rodinné vzpomínky vyprávěné v krátkých filmech a kolektivní vzpomínky ztvárněné v monumentálních obrazech. 

Rodinná fotoalba. Většinou černobílé obrázky s názvy, uspořádané v knize. Lidé, místa, intimní situace – osobní příběhy, které už za nimi zmizely. To je minulost: takhle pro mě vypadá minulost, která je stále přítomná v každém okamžiku. 

Tuto rozptýlenou, černobílou minulost jsem vybarvil a uspořádal do kompozic tak, abych zvrátil dosud trvající tradici romantických historických malířů, kteří na svých monumentálních obrazech vykouzlili nikdy nespatřenou minulost ještě neexistujícího společenství. 

Mým záměrem je ukázat rozporuplnou, neuspořádanou minulost, která je typická pro mnoho východoevropských národů. Tato minulost žije v rodinných příbězích a jejich fyzických projevech jako jsou alba a v osobních vzpomínkách (způsob, jakým si někdo vzpomíná nebo skládá vzpomínky a příběhy). Obrazy i krátké filmy se v tomto ohledu chovají stejně (znovuzískání minulosti prostřednictvím osobního vyprávění), avšak v jiném médiu a s jinou zkušeností.

Součástí východoevropské identity je podle mého názoru skutečnost, že v takové společné minulosti neexistuje "spravedlnost", respektive nelze vyprávět příběhy z jedné idealistické perspektivy spravedlnosti, nebo řekněme, že tato minulost je složena z mnoha paralelních a protichůdných pravd.

Dokonce i v jedné rodinné sáze (a to částečně ukazuje i snímek Dědictví) se historická nebo společensko-politická role „oběti“ či „utlačovatele“ mění. Někdy i vícekrát. A co je na tom pro mě krásné je to, že teď o tom všem můžeme mluvit svobodně a s libovolným typem humoru, vážnosti nebo citového zabarvení. Něčí dědeček by ty druhé zabil, nebo to dokonce nejspíš opravdu udělal, protože stáli na opačných stranách politických režimů nebo národností, ale dnes si – díky umění – můžeme svobodně vyprávět a přivlastňovat své vlastní příběhy v zemích těch druhých.

János Brückner