Johana Střížková: Vratké základy úspěchu #9a

Galerie NoD
Johana Střížková
Vratké základy úspěchu #9a
Kurátor: Pavel Kubesa
31. 11. - 31. 12. 2022

---

Rozhovor Johany Střížkové a Pavla Kubesy

PK:
Johano, pro Tvou tvorbu byla dříve příznačná čistá a minimalistická estetika. Tvé dřívější výstavní projekty se vyznačovaly spíše instalační střídmostí, subtilními objektovými intervencemi a bezpříznakově laděnými video-instalacemi podřízenými jisté audiovizuální funkcionalitě. Avšak projekt Vratké základy úspěchu #9a na první pohled pracuje s několika výraznými instalačními gesty a monumentálními zásahy do prostoru galerie, s principy estetizace funkčních elementů, v jistém smyslu možná až s fetišizací určitých materiálů a nářadí. Co bylo impulsem k takové změně Tvého výrazového slovníku? Bylo to téma výstavy, tj. lezectví samotné? Nebo jsi naopak vycházela z jakési prvotní fascinace lezeckým materiálem a horolezeckým náčiním? Byla to tato „příruční jsoucna“, která Ti pak otevřela možnosti přemýšlet nad novými významovými možnostmi fenoménu lezectví, respektive možná až antropologickými metaforami, které nabízí?

JS:
Myslím si, že jsem podobnou cestu v posledních letech v několika málo projektech již naznačila a dá se zde vypozorovat jistá podobnost. Je pravda, že v mé umělecké praxi se mi často stává, že jednotlivé „věci“, tj. ať už díla samotná, tak i výstavy a instalace zároveň, doslova čistím. Inklinovala jsem k takovému výrazu, že některé výstupy mohly působit až sterilně, s nadsázkou snad můžu říci až „reklamkově“. Ale současně mě vždy svým způsobem zajímala jakási forma „punkáčství“: je to energie a drive, který mě od malička také přitahuje. A ne vždy se z mé práce zcela vytratí, někdy, spíše ale opravdu mých posledních pracích, tam nějak inherentně je a prosakuje pomalu na povrch, jako například v mých projektech pro kutnohorský GASK či Galerii Cifra v Doubici. Je pravda, že to není v mé práci očekávatelná a pro mou dřívější polohu charakteristická vizualita, ale postupem času si ta synergie programové čistoty s onou divokostí instalační formy začínala pomalu vybojovávat své místo. Ale stále jsem neměla téma, v kterém bych tento potenciál mohla zcela otevřít.

PK:
Nakonec to téma ale přišlo. Přišlo přirozeně, možná až osudově. A zde tkví možná i nebezpečí nechat se jím zcela pohltit. 

JS:
Já se snažím zanechávat si stále strategii observatorní pozice, postoj pozorovatele. Mým cílem je fenomén lezectví sledovat zevnitř. Jsem – i když relativně novým – aktérem tohoto světa, ale stále zůstávám observačním typem. Celou komunitu a praxi se snažím paralelně s mým ponořením vnímat nadále tak trochu i jako studijní materiál. Přesto, že mě tento svět fascinuje, ponechávám si v mé interakci s ním prostor i pro určitý důležitý distanc, který mi celou situaci dovoluje pozorovat nezaujatým pohledem. Z něj pak můžou plynout různá témata, které mohou zůstat skryté či respektive neartikulované.

PK:
Když jsme spolu stáli ve výstavě, opakovaně jsme si řekli, že to není typicky „ženská výstava“. Zdá se mi, jako kdyby zde byla přítomna nějak přetavená forma snad „netoxické maskulinity“, pro mě symbolizovaná instalací materializovanou touhou něco „hníst“, něco uchopit, něco přimknout, něco jistit a současně nebýt strnule přikován k zemi.

JS: 
Byl to pro mě jeden z nejdůležitějších momentů. Zpozorovat, jak je v dané komunitě – i když si uvědomuji, že se možná pouštím do určité generalizace – přítomna výrazná mužská síla, typ energie, který – a opět to říkám s vědomím generalizace – není v našich uměleckých či metropolitních „bublinách“ zas až tak častá, známá. Možná jen, že není v našich komunitách tak projevená, možná je skrytá. Ale v lezeckých kruzích je ono mužství projevováno v zcela jiné podobě, v jiné, doslova fyzicko-lidské rovině. Je zde přítomna plná saturace dokazováním, „docilováním“. A z toho pak pramení i uvolnění, radost, sdílení, sdílení prožitku vlastní fyzičnosti. Bylo to zvláštní, je to něco, co jsem neznala. Bylo to pro mne neprobádané.

PK:
A to je něco, co se pak propisuje do jednotlivých videí, potažmo instalace samotné. Je zde přítomen výrazný element fyzičnosti, síly. Lidská figura je redukována až na animální sílu rezonující v nekonečném sledu opakování její manifestace.

JS:
Pro mě zde vlastně funguje i analogie s mnohem typicky „ženštější“ polohou, s tancem, kterému jsem se dlouhodobě věnovala. I zde pracujeme s tělem, s vlastní fyzičností a v jistém smyslu se pohybujeme v bezpečné zóně. Překvapivé pro mě bylo, že i v případě lezectví – a celou dobu se bavíme o onom ryzím českém, tradičním lokálním fenoménu skálolezectví – se stále nacházíme v prostředí bezpečí a již od počátku se můžeš „někam dostat“, můžeš nastoupit do rozjetého vlaku a něco o sobě objevit. Prozkoumáváš sebe a své možnosti. Začaly mě zajímat otázky „proč se k tomu vracím?“, „proč chci více?“ „proč mi nestačí jedna cesta?“, „proč potřebuji složitější?“. 

PK:
Tady se mi zdá, že v lezectví vnímáme jeho jistý potenciál stát se doslova metaforou, být antropologickou konstantou, obrazem archetypálního úsilí. 

JS:
Zajímá mě na tom, zda je to lidská potřeba, nebo potřeba individuální, nutnost a nutkání jedinců, něco osobního, intimního. Jsou to ti a ti konkrétní lidé pohybující se až na samotné hraně bláznovství, anebo je to něco, co všichni máme v sobě a jako individuum to jen můžeš objevit a stát se médiem dané potřeby, můžeš za onu energii hovořit, respektive ona promlouvá tebou, tvou fyzičností a neutuchající potřebou její výkony opakovat.

PK:
Není to vlastně takový Sisyfos? Možná, ale pak by to měl být „Sisyfos netragický“. Netragický Sisyfos vrcholu dosahuje, ale jeho psyché vždy touží po vrcholu novém, náročnějším: je to „Sisyfos radostný“. 

JS:
Neustále se zde vystavujeme zkouškám, potřebujeme jít dál než minule. „Dál“, „dále“, to je ona motivace.

PK:
S jasnou nadsázkou, ale říct to musím: to je tak trochu takový „růstový kapitalismus“, že?

JS:
Ano, to kolečko se nezastaví...

PK:
V prostorové instalace výstavy se setkáváme s řadou navázaných lezeckých lan, úvazy apod. Mám pocit, že je to docela transparentní znázornění ještě řady dalších motivů, které Tě v lezectví zaujaly.

JS: 
Materiály byly pro mne určitou linkou, něčím spojujícím. Na počátku zde byla fascinace napětím, které v těch materiálech je obsažené, tím co a jak je s čím napojené, co co a kdo koho drží, současně ale také co a kdo je spouštěčem této vnitřní dynamiky a energie. Možná se v tom pak zase odráží i nějaké femininní elementy jako je protažení, obmotání, zavěšení, zamotání (se). 

PK:
Ty se pak propisují i do souboru Tvých fotografií, které tyto témata dále rozvíjejí, ale současně je zařazují i do jistého posthumánního kontextu. 

V Tvé dřívější práci rezonovala ale i environmentální témata. Boulderingová stěna v zadní či boulderové segmenty v přední části galerie můžou pak možná připomínat nějakou snovou postapokalyptickou předtuchu či rozpadající se a potápějící se ledové kry. Máš fenomén lezení spjatý i s nějakými klimatickými či environmentálními postoji? Odehrává se v přírodě, s láskou k přírodě, ale i přesto se někdy zdá, že příroda je celou lezeckou (a potažmo i v případě například expedičního horolezectví) a horolezeckou mašinérií doslova kolonizována.

JS:
V prvé řadě jednotlivé segmenty byly pro mě důležité coby kameny, které nám dávají pocit určitého horizontu krajiny, jejího okraje, tedy opět něčeho dalšího, za co se můžeme vydat. Ano, možná taky připomínají potápějící se kámen, ledovec, to je zjevné, ale nebyla to primární motivace jejich instalace. Pořád mě zde učaroval jejich materiál, jeho jistá haptičnost, která podněcuje vůli dotýkat se, uchopit, zkusit si někam vylézt. 

Současně ale jednotlivé kameny připomínají vrcholy skal, které ale pod náporem celého lezeckého turismu přestávají být pouhými vrcholy – jako kdyby lidské aktivity v jejich výšinách protínaly nelítostně i celou zbývající krajinu. Zažila jsem konkrétní situaci, kde jsem se vydala do prostředí skal jako běžný, možná až banální houbař. Díky specifické akustice skalního města se ke mě po celou dobu pobytu „tam dole“ linuly veškeré zvuky od lezců „tam nahoře“. Slyšíte naprosto vše, co se děje nad vaší hlavou, jste uprostřed lesa, nikoho nevidíte, ale slyšíte každé jejich slovo, nadávku, pád. Krajina je tak někdy lezci okupována, prostor se zužuje, vytrácí se klid. 

Mluvím o krajině a našem lezectví. Je zde rozdíl obrovský rozdíl oproti vysokohorskému horolezectví: jsou to zcela jiné vrcholy, jiné výstupy, které mají také svůj environmentální kontext. Pro mě je zde důležitý onen český fenomén, ke kterému se je možné i kriticky vymezovat. Ale nemyslím si, že výstava je o nějaké klimatické či ochranářské kritice. Mám ráda když je ve věcech (v dílech, v umění obecně) pokora, humor. Kritika proto nemusí být zjevná, doslovná. Bylo pro mě důležité si uvědomit, že někdy je zapotřebí i zkusit nebýt ze zákona kritická. 

Objektové intervence tak jsou spíše parafrázi kopců, hor, tedy objektů ke zdolání. Nejedná se pak primárně o environmentalistickou logiku. Současně si ale myslím, že to ani není nutné úplně přesně pojmenovávat. Je to určitá bariéra k překonání. Ať už v reálném životě, tak i v galerii.

PK:
Nebo třeba i bariéra v našich hlavách.

Bavili jsme se i o roli klidu, respektive určité vnitřní pomalosti, zastavení se, zpomalení dechu, přítomnosti (ať už ve formě „flow“ či „mindfullness“), které jsou jistou cestou jak se s jednotlivými bariérami vypořádávat, jak nově a znovu vynalézat „své místo“. Také výstava pro mne balancuje mezi dynamikou překážek a klidovostí, kterou spatřuji především ve vystaveném cyklu fotografií. Napadá mě zde pak jedna vtipná paralela. Když před třiadvaceti lety vznikal tento prostor, zkratka NoD znamenala „No Dimensions“, tedy „bez rozměrů“, které se tehdy vykládalo jako „bez omezení“, tedy jako prostor otevřený všem stylům, žánrům, médiím, prostor bez politických, sociálních či identitárních bariér. Paradoxem je, že k tomu, abyste mohli NoD navštívit, musíte nejprve překonat bariéru prvního patra. A když se vám to podaří, máte tady výstavu o bariérách.

To mě přivádí k tématu názvu výstavy. V tvých předešlých výstavách jsme byli zvyklí, že názvy nekorelovaly s jednotlivými tématy, někdy mohly působit až surreálně, dadaisticky. Často jsi používala tajemné, zcela svévolné číslování projektů. Avšak zde je provázání zjevné.

JS:
Byla jsem dlouho přesvědčena, že s názvy nemám tématům chodit na ruku. Bavilo mě ono vytržení z kontextu. Energie v sousloví, které nic neznamená. Číslování pro mě bylo pokusem o nejméně dořečenou formu pojmenování na hranici exaktnosti, respektive kamuflující se za exaktnost. Bavily mne tyto otevřené formy „nicneřečení“, pouhé abstraktum. Bylo to něco znepokojujícího.

Ale v rámci této výstavy jsem cítila, že potřebuji tuto linii již opustit. Že téma si to zaslouží. Hledala jsem nosné slova, sousloví, hříčky, které budou intuitivní, které budou rezonovat, snažila jsem se téma a název konečně propojit, doslova provázat.

PK:
Domnívám se, že i samo sousloví „vratké základy úspěchu“ je samo o sobě stále dost znepokojivé, především když víme, že onen úspěch a jeho fundamenty tkví pouze v nás samých. Asi se shodneme, že jsou častokrát skryté v temných, neznámých (a dost možná stejně jako vrcholky hor těžce dosažitelných) hlubinách. Nezbývá než se opakovaně snažit.

Johana Střížková & Pavel Kubesa
Praha 2022