Jiří Černický: Reálné vize orákula

Galerie NoD
Jiří Černický
Reálné vize orákula
Kurátor: Pavel Kubesa
9. 5. - 20. 6. 2023
 

---
 

Reálné vize Jiřího Černického
Rozhovor Jiřího Černického s kurátorem Pavlem Kubesou

PK:
Jirko, na výstavě Reálné vize orákula pracuješ mimo jiné s motivy magických praktik, obřadními, věšteckými předměty či magickou symbolikou, které souhrnně zasazuješ do simulovaného prostředí typizovaného devadesátkového televizního studia, prostřednictvím kterého se k nám dostávaly první ochutnávky instantní spotřební ezoteriky, jejíž skutečný boom zažíváme až posledních desetiletích s nástupem naprosté dominance volného internetu. Z celé výstavy je zjevná nadsázka přesto, že řada elementů, jako například křišťálové koule s prstí z největších polských koncentračních táborů, které jsi osobně navštívil a prsť sesbíral, mají kvalitu až „magických tokenů“ a nezpochybnitelnou mrazivou realitu. Zdá se mi, že určité roviny transcendence, nadreálnosti, „vznešena“ Tě zajímají. Zeptám se proto rovnou, možná trošku na dřeň: považuješ se i přes své zaujetí nadpřirozenem za materialistu? Samozřejmě nemyslím onu verzi materialismu "historického" či materialismu vulgárního, ale spíše „materialismus racionalistického střihu s etickým kodexem“, tj. materialismus coby určitý protipól spiritualistických výkladů světa či jiných „ezo“ tendencí, který ale současně uznává existenci vyšších nemateriálních hodnot.

JČ:
Kdybych byl pouhým materialistou, byl by můj vnitřní, dejme tomu duchovní svět, zřejmě pustinou (naprosto nechci urazit materialisty). Jsem spíše hledačem toho, co je pro mě ze spirituálních představ použitelné. Přirozeně při tomto pátrání narážím na duchovní praktiky, které jsou bizarní a to mě velmi inspiruje tak, abych jejich prostřednictvím komunikoval intenzitu „reálného“ či praktického života. Na výstavě se ocitáme ve světě umění a tak využívám umělecké magie jako nástroje znejistění. Samozřejmě mě velmi zajímá to, čemu se říká duchovno, ale dávám si také velký pozor, abych nebyl šálen a sváděn někam, kde to za to nestojí.

PK:
U tvých kreseb, které jsou z velké části v jistém smyslu futuristickými vizionářskými návrhy jednou fantasmagorických, jindy zas utopických či postapokalyptických vynálezů, technologií či monumentů plných absurdit a paradoxů, se vždy vynořuje otázka „vyrobitelnosti“. Na výstavě Divoký sny v Rudolfinu jsi řadu svých kresebných návrhů realizoval, avšak proveditelnost projektů jako Putinka či Plán přestavby jaderného reaktoru na varhanní stroj je samozřejmě nereálná (nepočítáme-li jejich faktické provedení ve 3D generovaných videích, která jsou součástí výstavy). Avšak poetika kreseb, možná upomínající na klukovské snění ze světů Karla Zemana, jakoby způsobovala, že se člověku do vědomí vkrádá myšlenka „co kdyby to přeci jen tak trošku šlo“. Baví mě ten rozpor mezi údivem a jakousi podvratnou touhou po existenci jednotlivých vynálezů na straně jedné a šíleností a vyšinutostí, kterou v sobě obsahují, na straně druhé. Jako kdyby jsme si uvědomovali naši historickou schopnost ovládat přírodní síly čím dál tím více, současně slepě věřili v technologický pokrok a přitom nás v týž moment zachvacovalo zmatení a hrůza nad tím, kam až by nás naše technologické možnosti mohly dovést. Nespočívá pak část té vyšinutosti právě v naší fascinaci industrializovanou transformací přírody do lidských výtvorů, v jakési manifestace kolektivního ega, které nám nedovoluje přestat vyrábět? Není ona vyšinutost ještě hlouběji v samotném jádru mechanické industrializace, v samotném srdci technologického pokroku od jeho určité úrovně a rychlosti? Něco, co začalo racionalizací, nakonec skončí iracionalitou?

JČ:
No já těm kresbám většinou říkám „neutopie“, protože tíhnu k tomu, aby se realizovat daly. Kdybych byl americkým, německým či čínským umělcem, tak by ledasco normálně existovalo a nikomu by to nepřipadalo divné. V naší malé krásné zemičce nejde realizovat skoro nic, když člověk nemá konexe, dotace či jej nekryje korporát, tak alespoň kreslím tuší. Nejdůležitější pro mě je svoboda a fakt, že to není klišé. Na začátku si představuji, že všechno je možné (že chci třeba zachránit před něčím svět) a jdu do toho. Jako nějaký futuristický vizionář z 18. nebo 19. století, z doby, kdy bylo vše možné, protože většina vědních oborů byla v plenkách. To mi dovolí dívat se na problém čistýma očima. V druhé fázi začnu onu relativně bláznivou vizi co nejvíce pragmatizovat. Pokouším se ji „vyřešit“ a to v kontextu těch nejsoučasnějších technologií. Dost lidí mi také s těmi rébusy pomáhá. Ale snění a absolutní otevřenost na začátku je to nejpodstatnější. Konec konců svět se technologicky opravdu neuvěřitelně změnil. To, co bylo ve 20. století utopií, je dnes běžnou realitou.  

PK:
Jirko, Tvá tvorba na přelomu milénia, podobně jako řada tehdejších kulturních a společenských fenoménů, reflektovala tehdejší uvolnění veřejného prostoru, které bylo přirozeným důsledkem pádu „železné opony“ v regionu střední Evropy. V Tvé tvorbě se ono uvolnění odráželo minimalizací estetiky, někdy snad její úplnou absencí ve jménu konceptuálního, procesuálního či performativního založení. Tvá tvorba se pohybovala na hraně undergroundu a ryzí avantgardy, byla buřičská, ale možná v jistém smyslu bezstarostná. Zdá se mi ale, že v Tvé aktuální práci se vynořuje opět znovu-nastávající pocit jakési „nové stísněnosti“. Nemyslím si, že je to deziluze, ale spíše kardinální pochybnost, analyticko-psychologická nedůvěra v stav kolektivní mysli, se kterou se vyrovnáváš prostřednictvím ironie, sarkasmu či parodie. Současně Tvé umění spěje k větší jednoduchosti, možná jistým formám minimalismu či mediální čistotě, přesto si ponechává potřebný subverzivní charakter a šibalsky znepokojivou rétoriku. Kdysi mě zaujala myšlenka umění jakožto „pomoci“, která Ti také bývala blízká a odrážela Tvou zkušenost z období, kdy ses věnoval charitě. Říkal jsi, že je důležité umět dát lidem najevo, že Ti na nich záleží. Je tato výstava taky takovým, i když do jazyka ironie a sarkasmu zakódovaným pokusem projevit zájem o druhého, doslova „bližního“? A je dnes ještě vůbec možné uměním pomáhat, není už to jen pouhá „hra na pomoc“? 

JČ:
Pomoc lidem mě samozřejmě velmi zajímá, avšak ve světě umění je to strašně komplikované, protože skoro vždy stejně pozornost člověka, diváka a novinářů míří na umělce, jako na hlavní postavu (i když to tak umělec nechce) a tak je umělec vnímán jako pokrytec, jenž chce ve finále stejně upozornit jen sám na sebe. Proto tato výstava tyto ambice nemá. Pomoc by neměla vyzdvihovat pomáhajícího, jinak je to vnímáno jako zištnost. Už jen to, když veřejně prohlásím, že mě pomoc bližnímu zajímá, ledaskdo si pomyslí, že si hraji na mesiáše, a to je špatně, proto je nutné pomoc autora co nejvíce potlačit. Je to však škoda, protože umění má obrovský takřka propagandistický potenciál, díky kterému by se lidé dali k pomoci bližnímu strhnout. Jak to udělat bez autora samotného, to je možná zajímavý úkol. Když jsem byl mladý, bavily mě postavy romantických snílků, kteří chtěli změnit svět k lepšímu. Obdivoval jsem Rimbauda, Puškina a další. Stále to vlastně v sobě mám, i když jsem si vědom, že skoro všichni skončili špatně, tragicky. Stejně je však jejich vliv na náš svět neskutečný a to mě nutí jejich odkaz revidovat.

(...)

Jiří Černický & Pavel Kubesa
Květen 2023