Ester Parasková - SCRAP

Galerie NoD
Ester Parasková
Scrap
Kurátor: Pavel Kubesa
24. 1. - 10. 3. 2024

---

K bezmoci bezmocných

„„Moderní doba.“ Příběh průmyslu, individuálního podnikání –
lidstvo v honbě za štěstím.“
- Charlie Chaplin, Moderní doba (1936)

Moderní doba, Chaplinův film profilující se coby sociálně-ekonomický komentář americké společnosti třicátých let dvacátého století, reflektuje nejen éru rapidní industrializace, ale zároveň i období nástupu Velké hospodářské krize. Charlie Chaplin zde s notnou dávkou poetiky a grotesknosti mistrně vyobrazuje nově rýsující se bojovou linii na ose „člověk–stroj“, která napříč kolektivním vědomím tehdejší společnosti rozprostírá řadu nejistot a obav. Moderní doba tak na pozadí prohlubujících se sociálních nerovností – parafrázujeme-li slavnou esej Václava Havla Moc bezmocných – otevírá doslova téma „bezmoci bezmocných“. Problémem se tak pro Chaplina stává všudypřítomný strach ze ztráty zaměstnání, hrozba chudoby a v důsledku i eventualita vynuceného zločinu.

V úvodní scéně filmu je Chaplin v hlavní roli postavy „Blázna“ („The Tramp“) vystaven dehumanizujícím silám nově zaváděných a standardizujících se praktik „racionalizující se“ továrenské linkové výroby, v níž je člověk redukován na pouhou součástku a lidská práce transformována na obchodovatelnou komoditu. Do okamžiku, než jej pod náporem strojové mašinérie stihne fyzický i mentální kolaps a Chaplin je následně spolknut soukolím útrob „kapitalistické továrny“, postava Trampa je systematicky uvězněna do rytmicky se opakující smyčky striktně definovaných pracovních úkonů, do nekonečné mechanické reprodukce téhož. Výsledkem je ztráta člověka jako takového, jeho naprosté „odcizení“. Přesto se Chaplinovi daří neupadnout v technologicko-společenský pesimismus a ve výsledku podává prostřednictvím Moderní doby pronikavou tragikomickou satiru, v níž se smích propojuje s hlubší sociální kritikou.

V sérii SCRAP („šrot“) pak Ester Parasková podobnou problematiku – tj. jakousi empirickou zkušenost zmechanizovaného světa, jeho sociálního a hlubinného prožívání, současně ale i otázku forem možného vzdoru – prostřednictvím dvanácti identických obrazů tematizuje. Na pozadí promyšleného formálního mixu gestické, živelné abstrakce a kresebné figurativně narativní zkratky se obrací nejen k námětům jako je boj, konflikt či atributy a symboly vulgárního „machismu“, ale odvolává se právě i na schematismus automatizované strojové industriální výroby, na její odlidšťující povahu. Ester Parasková v jednotlivých plátnech neoblomně opakuje identickou kresbu, mechanicky reprodukuje proces malby a replikuje v řadě tytéž vizuální prvky a motivy.

O identičnost obrazů se zasazují nejen figurální elementy připomínající tělesné fragmenty komiksových postav či kreslířské zkratky bojových nástrojů a zbraní, často hraničících až s falickými symboly. Repetitivnost se paralelně objevuje také v abstraktních gestech, barevných plochách a energických „chomáčcích siločar“, které prostupují jednotlivými prostorovými plány kresby. Sériovost obrazů pak podtrhují náznaky výrobních sériových čísel v podobě různých písmen abecedy. Jediným skutečně odlišujícím bodem jsou maximálně dvouslovná hesla, která však nadále multiplikují již tak dostatečně silný narativní potenciál jak jednotlivých pláten, tak i jejich vzájemné koexistence v celé sérii. Kresby Ester Paraskové je tak možné definovat nejen jako záznamy cyklického a živelného performativního kreslířského aktu, ale především jako stopy, jako indexikální znaky, či přímo „produkty“ automatizované výrobní linky.

Ester Parasková tak v jistém smyslu na sobě zkouší podobu stroje, určité neživé produktivní struktury a adaptuje perspektivu hybridní entity, jež kombinuje biologické s technologickým: tj. identitu „kyborga“. Nikoliv však ve jménu technooptimismu či různých emancipačních hnutí, ale spíše kvůli možnosti prožít a zhodnotit určitou absurditu, kterou technologický pokrok v posledních dvou stoletích zasazuje akcelerující rychlostí do našich každodenních životů. Ester Parasková se tak, podobně jako Chaplin ve filmu Moderní doba, nechává imaginárně pohltit neúprosným soukolím továrenských strojů a jejich pravidly, aby prozíravě připomněla potřebu umět se vyhnout odcizení a zachovat si lidskost ve světě rapidního technologického růstu.

Pavel Kubesa

---

Výstava SCRAP a program Galerie NoD vzniká za kontinuální grantové podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky.