Cloudy Babies: A Shadow

Důležitost stínu

„Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali, naše dny jsou na zemi jen stínem.“
- Jób 8.9

„Uviděli jsme to, co jsme považovali za neviditelné…“ prohlásil 10. dubna 2019 na podiu washingtonského National Press Club americký astrofyzik Sheperd S. Doeleman, ředitel projektu Event Horizon Telescope. „Viděli jsme a pořídili jsme fotografii černé díry“. V ten okamžik se na projekčním plátně promítl historicky vůbec první přímý vizuální důkaz supermasivní černé díry, kosmologického objektu, jehož existenci sice předvídala již Einsteinova obecná teorie relativity, který ale ze své fyzikální podstaty je bytostně neviditelný. Barevná fotografie, pořízená prostřednictvím koordinované celosvětové sítě radioteleskopů, znázorňuje barevný disk reprezentující světlo zachycené a ohýbané silou gravitačního pole v okolí vnějšího okraje („horizontu událostí“) černé díry. Tmavý kruh uprostřed je právě onou černou dírou. Černou díru o váze 6,5 miliard Sluncí, která se nachází v centru galaxie Messier 87 ležící v blízké kupě galaxií v souhvězdí Panny, jsme tak zahlédli – a z principu nikdy jinak neuvidíme než – prostřednictvím jejího stínu.

Nahlédnutí jednoho z nejmysterióznějších objektů vesmíru, oblasti, v níž se hroutí nejen hmota, čas a prostor, ale i veškerá možná fyzika, je v jistém smyslu jedním ze završení vývoje současného vědeckého poznání. Stín se ale coby metafora objevuje také napříč dějinami kultury a „nastiňuje“ řadu archetypálních situací a otázek o povaze lidství. Ve vizuálním umění sehrával symbol stínu rozmanitou roli. Zatímco v Masacciově obraze Svatý Petr uzdravuje nemocné svým stínem (1427-1428), první malbě, ve které se stín stává hlavním námětem obrazu, vystupuje stín v roli uzdravující síly emanované z božského principu. Rembrandt dodává stínu psychologizující polohu a v de Goyových malbách již figuruje stín jakožto negativní, mysteriózní a temný princip.

V literatuře se archetypální princip stínu rozvíjí již v postavě Dona Quijota (jenž „svůj stín“ nerozpoznává), Hamlet se pak se svým stínem, temnou stránkou života zas vyrovnat nedokáže. Ve Faustově legendě pak stín ztělesněný v postavě Mefistofela vstupuje do přímé interakce s Faustovým charakterem. Do určité míry není jasné, zdali Mefisto je stínem pouze samotného Fausta, neboť v jistém smyslu je stínem Ďábla (jeho „prodlouženou rukou“), ale současně i stínem Boha (ve smyslu: „zlo je přijatelnou a přirozenou součástí Božího univerzálního systému“), čímž se v mýtu jen potvrzuje tradiční vědění, tedy že není stínu beze světla. Když pak Faust podepisuje smlouvu s Ďáblem vlastní krví, vyrazí se mu na ruce nápis: „Homo Fuge!“ – „Člověče, uteč!“ Zde pak vyvstává otázka: lze vůbec utéct vlastnímu stínu?

Snad nejjasněji pak tato dialektika světla a stínu vystupuje ve filmu Ingmara Bergmana Persona (1966), která již přiznaně odráží jungovské schéma osobnosti „persona vs. stín“, v níž se persona identifikuje jako maska, potažmo role v interpersonálních a společenských interakcích a stín coby potlačené (zpravidla rovnou chápané jako „temné“) fasety osobnosti. V jedné z klíčových scén filmu, kdy dochází k vrcholnému napětí a rozpoznání, se tváře obou protagonistek prolnou a sjednotí v jednu postavu v mistrovsky provedené střihové montáži. Jako kdyby Bergman naznačoval: ať je stín náš, či je naším stínem někdo jiný, splýváme v jedno.

„Guildenstern:
Kteréžto sny v pravdě jsou ctižádost, neboť sama podstata ctižádostivých je pouhým stínem snu.
Hamlet:
Sen sám jest pouhý stín.
Rosenkrantz:
V pravdě, a já mám ctižádost za tak vzdušnou a lehkou věc, že jest jenom stínem stínu.“
- Shakespeare, Hamlet (2.2)

V knize Seeing Dark Things (2008) se americký filozof Roy Sorensen systematicky zamýšlí nad tím, co je to stín. Sorensen se domnívá, že filosofické vnímání musí rozvažovat i to, co není přítomné, co je absentující, chybějící, neboť realita není pouze vším tím, co je, ale je sumou všeho, tedy i toho, co není. Sorensen v průběhu knihy rozvijí řadu myšlenkových experimentů a otázek, jako například „Točí se stín rotující koule?“, aby dále rozpracoval definici stínu nad rámec tradičního chápání stínu coby „absence světla“. Jednou z úvah je i tzv. „Eclipse Riddle“, „hádanka o zatmění Slunce“: představme si sluneční soustavu, v níž se nachází planeta podobná Zemi, a další dvě planety, menší Near („Blízká“) a vetší Far („Vzdálená“). Každá z planet je přesně tak velká, že když se se dostanou při pohledu ze Země do jedné linie, jeví se pak jako naprosto přesně stejně velké. Když pak všechny tři planety budou ležet na přímce se Sluncem (situace zatmění), Sorensen se ptá: „Kterou planetu, respektive stín které planety v takovýto okamžik vidíme?“ A jelikož stín je objektivní, kauzálně derivovanou entitou způsobenou zablokováním toku světelných paprsků, musíme „vidět“ prostřednictvím jejího stínu planetu Far, nikoli (intuitivně) Near! Neboť na Near již žádné světlo nedopadá a nemůže tak vrhat žádný stín: Near v podstatě vidět nemůžeme vůbec.

„Člověk! – Toť jenom prázdný dech a pouhý stín.“
- Sofokles

Konstelaci „Eclipse Riddle“ tak můžeme ve výsledku číst jako určitou psychologickou, možná i politickou metaforu: stojíme-li ve stínu a hledíme-li z něj směrem k Slunci, můžeme nevidět to, co v daném stínu stojí s námi. Stát v absenci pak může znamenat „přehlédnout spoluvězně“. Dávná i nedávná historie náš ale často učí, že spíše ve stínu, nikoli na výsluní, bují solidarita.

Eva Rybářová a Marie Tučková, umělkyně vystupující v uměleckém duu prostřednictvím alter ega jako dvě fiktivní bytosti Cloudy Babies, rozvíjí v nejnovějším projektu A Shadow široce chápané téma stínu v několika vzájemně provázaných rovinách. Nad povahou stínu se zamýšlí jak na technologické, tak formální, obsahové i symbolické úrovni a vytváří mezi nimi síť intuitivních a asociativních konotací. Ve smyslu svých předchozích projektů přistupují ke studiu svého bezprostředního okolí z pozice jakési „poetické epistemologie“, tj. strategií zasněného, tajemného, v jistém smyslu možná až naivního nahlížení na poznávaný svět.

Takové epistemické východisko jim aktuálně poskytuje i širší a svobodnější varietu různých metod zkoumání fenomenologie stínu. Skrze sérii kinofilmových fotografií a barytových ručních zvětšenin tak jednou tiše pozorují, jindy promyšleně konstruují motivy a scény, inscenují situace či ohledávají emocionálně nabitá zátiší a krajiny, ve kterých rozpoznávají různé formy a projevy symboliky stínu.

Současně Cloudy Babies připouštějí, že již samotné médium klasické analogové fotografie povstává ze samotné duality světla a stínu a již na bazální technologické úrovni ji jistým způsobem sama fotografie tematizuje, neboť v negativním fotografickém procesu je to právě stín, který nakonec na výslednou fotografii přináší světlo. Tuto formotvornou roli stínu rozvíjejí i v jednotlivých fotografiích. Někdy na fotografiích prostřednictvím nalezených stínů rýsují abstrahované přírodní struktury, v jiných fotografiích zas využívají stínu pro rozehrávání základního narativního pojetí miniaturních modelů scén a zátiší. Různými postupy jako je rozostření či práce s technikou fotogramu často „zastiňují“ jasné vidění a znejišťují různé způsoby čtení.

Ústředním tématem stínu je pro Cloudy Babies pak jeho provázanost se světlem, respektive jejich bilaterální dynamika a její možné psychologické, emocionální či duchovní interpretace. Pokládají si otázky typu: „Září-li někdo, jaký si s sebou nese stín?“ a „Jestliže stín potřebuje ke své existenci světlo, může samo světlo existovat i bez stínu?“. Nebo také „Poznám podle Tvého stínu kým jsi?“ či „Až tady nebudeš, zůstane tady Tvůj stín?“

Cloudy Babies tak nakonec rozpoznávají stín v jeho mnohočetných podobách: jako symbol odlišného a druhého, jako stopu scházejícího, připomínku skrytého, současně jako něco transcendentního a imanentního zároveň, jako něco pietního a rituálního, v přeneseném smyslu však i něco hmatatelného a vždy přítomného. Osvojují si stín jako model vnímání, jako metodu myšlení přinášející nové možnosti citlivosti. A právě tak nám stín pak dovoluje, abychom uviděli nezahlédnutelné, abychom byly sto dojít k vlastní jednotě, byť může být jakákoliv, nebo abychom i ve stínu dokázali „bližního nepřehlédnout“.

Pavel Kubesa

---

Výstava A Shadow a program Galerie NoD vzniká za kontinuální grantové podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky.