Tomáš Roubal: KOŘIST

Galerie NoD
Tomáš Roubal
Kořist
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 14. 8. 2024, 19:00
Výstava běží v termínu 26. 7. - 30. 8. 2024

---

Bytí kořisti

„Kde jsem nalezl něco živoucího,
nalezl jsem vůli k moci;
ba i ve vůli sloužícího jsem nalezl vůli býti pánem.“
 – Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra
 

Kořist – coby symbol moci, dominance, hierarchie či triumfu – představuje v lidských dějinách a jejich filozofické reflexi jednu z nejhlouběji zakořeněných antropologických konstant, v jistém smyslu až ontologických struktur samotného (nejen-lidského) bytí a prolíná se tak s úvahami o povaze, evoluci a způsobech lidské existence jako takové.

Byl to právě Hegelův idealismus – proti kterému později vystoupil Friedrich Nietzsche – a jeho pojetí „dialektiky pána a raba“, která metaforu kořisti (byť o kořisti Hegel nikdy doslovně nehovořil) pojímá za jednu ze základních intersubjektivních relací, která lemuje „vývoj světového ducha“ a historický proces (sebe)uvědomění. Když antropogenní tvorové procitali k lidské úrovni vědomí, píše Hegel ve Fenomenologii ducha, v touze po vlastním uznání jakožto svobodných a svrchovaných individuí, začali vstupovat v boj na život a na smrt. Zvítězilo to vědomí, které i za cenu ztráty života nehodlalo ustoupit ze své „vůle po moci“. Druhé, ve strachu o vlastní život, vzdalo, podrobilo se. „Vítěz-pán“, jenž zprvu pohrdl životem, ovládl „poraženého-raba“ coby svou kořist v zápolení o uznání.  

Tomáš Roubal takto načrtnuté téma dynamiky moci aktualizuje v kontextu rapidně rozvíjející se post-digitální éry, tj. epochy, v níž se digitální technologie a další formy rozšiřování a prostupování reality plně implementovaly do každodenní zkušenosti a staly se tak integrální součástí prožívání a vztahování se k okolnímu světu. Roubalovy aktuální práce reprezentované sérií soch a sousoší dále rozpracovávají autorovo zaujetí vztahem člověka a moderních technologií a s detailnějším fokusem se věnují tematice sociálních sítí a zapouštění lidské psychiky do ekosystému online prostředí. Byť nejsou v Roubalově práci explicitně citovány, fenomény jako „sociální srovnávání“ (social comparison), „sebe-objektivizace“, ale i termíny jako „informační bubliny (filter bubbles), „komnaty ozvěn“ (echo chambers) či „kyberbalkanizace“ jsou v jeho dílech průběžně adresovány.

Jinými slovy, Tomáš Roubal – se sobě charakteristickou dávkou kritiky, satiry a ironie – si všímá vlivů online technologií a sociálních sítí na proměňující se způsoby sebepojetí a vzájemných sociálních interakcí. Roubal tak mapuje nové životní milieu povstávající z vzájemně se prolínající digitální a psychologické matérie, v němž je „člověk coby kořist“ redukován na pouhý objekt finančních zájmů obřích nadnárodních korporací a všudypřítomných algoritmů formujících naše kognitivní, emocionální a sociální zakoušení.

Je to právě série pro Roubala příznačných, excesivně vertikálních ocelových antropomorfních postav, kterými rozehrává svou aktualizovanou verzi existencialismu pro jednadvacáté století. Nadále je pro Roubalovy objekty příznačná technika vrstvených svárů, která je již několik let dominantním rysem jeho autorského rukopisu. Bylo-li však dříve repetitivní bodové svařování svářečských drátů samo o sobě obsahovým momentem (reflexí „sisyfovské práce“), v nejnovějších Roubalových pracích nabyla pro autora tato technika dostatečného sebevědomí na to, aby se upozadila a začala sloužit k vyprávění komplexnějších literárních významů. Roubalův „svár“ proto již není kritikou prekarizované práce, ale jeho konkrétní podoba a povrchová úprava mu pomáhá artikulovat archetypální příběhy „člověka-kořisti“ lapeného mašinérií nekontrolovatelného technologického pokroku.

V sousoší WEB #1-3 Roubal modeluje vytáhlé, asketicky a rachiticky vyznívající androgynní lidské postavy vyrůstající z leštěné kovové konstrukce. Tyto pravoúhlé struktury jsou pro Roubala obrazem celosvětové sítě webu, na níž jsou jednotlivé lidské bytosti napojeny, „chyceny“, respektive z níž současné individuality doslova vyrůstají. Jedna silueta je ponechána v přirozené, neupravené povrchové úpravě, druhá je do půlky své figury ve směry od konstrukce leštěná, třetí je pak vyleštěná celá. Této třetí postavě pak již zcela schází oči. Roubal tak pomocí finální úpravy vypráví příběh o „míře lapenosti“ jednotlivých jedinců, přičemž třetí – nejvíce „vyleštěná“ postava – již zcela podlehla manipulativním a formujícím silám internetu a pozbyla tak schopnosti vlastního zraku.

Objekt SPAM, solitérní socha, pracuje zase s jiným principem: geometrický podstavec představuje odlidštěnou abstraktní bázi, „počáteční signál“ sítě, který je vysílán do naší tělesné tkáně a prostřednictvím lidských těl se šíří a větví v metamorfujícím organismu lidského společenství. Lidské tělo zde figuruje jakožto synekdocha pro lidskou civilizaci: jednotlivé části těla jsou narušovány dalšími „přeposílanými bloky“, nevyžádanými, řetězícími se infikovanými a deformovanými podstavci, z nichž vyrůstají nové, mutantní údy.

Pro Roubalovy sochy (především WEB #1-3 a SPAM) je typický i jeho akcent na práci s formátem sochařského „soklu“. Podobně jako v případě sváru, přestal být podstavec pouze formálním, estetickým, byť svébytným a rukopisným řešením adjustace objektů. V nejnovějších dílech tak podstavcový blok nově nabývá podoby znaku, povahy metafory a stává se tak rovnocenným elementem v celkovém budování motivu a významu. Současně sokly narušují převážně – byť v silně redukované podobě – figurální založení Roubalových soch a vnášejí do výsledného tvaru momenty minimalismu a abstrakce.

Jako protipól jisté doslovnosti, kterou Tomáš Roubal propůjčuje svým aktuálním figurám, vystupuje série kovových reliéfů SYSTÉM #1-5, které představují odlišnou dynamiku uvolněnější polohy Roubalovy studiové práce. Nástěnné miniplastiky se vyznačují uvolněnější, intuitivní, tematicky a narativně nesevřenou formou, v níž se zaměřuje nejen na hledání nové, experimentálnější estetiky, ale důležitý se mu stává také samotný okamžik práce s materiálem. Tomáš Roubal materiál záměrně neřízeně destruktivní metodou poškozuje a znehodnocuje, vytváří v něm expresivní a gestická poškození a směřuje tak jejich prostřednictvím k čisté abstrakci. Důležitým momentem se zde stává právě onen návrat k čistému, nezprostředkovanému materiálu, k „matérii práce“, která přeměňuje charakter okolního světa.

V těchto reliéfech je možné proto zahlédnou i zajímavý interpretační moment. Vztahovaly-li se figurální objekty k motivu „kořisti“ a přeneseně odkazovaly k naznačené dichotomii „pán-rab“, nástěnné plastiky a Roubalův přístup k nim může ilustrovat druhou polovinu Hegelova obrazu vzájemné závislosti mezi svrchovaným a podřízeným: pán, který vítězstvím v boji nabyl pouze „heroicko-parazitní sebevědomí“ a raba pro své uznání nadále potřebuje, je v dalším vývoji světa pasivní, nýbrž rab, který se v okamžiku smrtelné úzkosti vzdal, avšak v týž okamžik taktéž dospěl duchovně na úroveň lidského (sebe)vědomí, se stává tvůrcem a skutečným hybatelem vývoje lidského ducha. Je to tento motiv emancipace skrze práci, skrze vztah k matérii a materiálu, který v konečném důsledku původně „raba coby kořist“ zrovnoprávňuje s pánem. Roubal tak nevědomky poskytuje i návod jak se „odkořistnit“ od přicházející totálního technologického útlaku, neboť vykoupení může spočívat ve fyzickém znovupropojení se s materiální fasetou světa:

„Nesrovnávej se. Nechtěj.
Vypni foun. Přeplav řeku. Pohlaď psa.
V hlíně bydlí pravda.“

Pavel Kubesa

---

Výstava Kořist a program Galerie NoD vzniká za kontinuální grantové podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky.