FANTASY! / Janek Lesák & kol.

BINAURÁLNÍ ZVUK

Binaurální zvuk je technologie prostorového zvuku, kterou lze označit jako zvukovou virtuální realitu. 

Obyčejně je zaznamenáván mikrofonem ve tvaru lidské hlavy se směrovými mikrofony v každém uchu. Tvar i materiál mikrofonu je navržen tak, aby snímal zvuk stejným způsobem jako lidská hlava. Posloucháme-li takový zvuk se sluchátky, náš mozek podlehne iluzi, že posloucháme cizíma ušima, hlavou někoho jiného. Díky tomu jsme schopni nejen zvuk slyšet, ale lokalizovat ho v prostoru. Co se děje kolem mikrofonu, jako by se dělo skutečně kolem vás. Létá-li kolem mikrofonu moucha, váš mozek dostane informaci, že moucha létá kolem vaší hlavy. Pokud by si moucha sedla mikrofonní hlavě na ucho, pravděpodobně byste ji automaticky rukou odháněli z vlastního ucha. 

Díky tomu můžeme přímo animovat divákovu fantazii. Lidský mozek je totiž od přírody naprogramován, aby si dotvářel obrazy reality na základě indicií, které dostane od okolí. Takto můžeme diváka vzít na cestu napříč časem a prostorem. 

V posledních letech na technologii binaurálního zvuku upozornila například inscenace The Encounter londýnského divadla Complicité. Fantasy! je první českou inscenací, která tuto technologii využívá.

FANTASY

“Fantazie je přirozená funkce lidského mozku. V žádném případě neničí ani nerozporuje rozumové vnímání. Ani neotupuje porozumnění vědecké pravdě. Naopak čím pronikavější a čistší je rozum, tím lepší fantazii vytvoří. Když se lidé v minulosti ocitli ve stavu, kdy nechtěli nebo nebyli schopni rozeznávat pravdu (skrze fakta a důkazy), potom jejich fantazie slábla, dokud se jejich stav zase nezměnil. Pokud se něco takového nastane trvale (a dnes se to nezdá vůbec nemožné), fantazie zahyne a stane se jen chorobnou iluzí.”

(J. R. R. Tolkien)

Vůbec nejslavnější představitel žánru fantasy literatury, J. R. R. Tolkien, popisuje ve svém eseji O pohádkách, co by podle něj měla fantasy (s obecném smyslu) poskytovat lidem. Jeho teorie se opírá o tři základní body: obnova, únik a útěcha. 

Obnova znamená připomenutí morálních principů a důležitosti jejich zachovávání, únikem je myšlen odpočinek od reálného světa, od každodenního dění v prostředí natolik odlišném od našeho, že si v něm dovolíme na chvíli na všechno zapomenout. A útěcha šťastného konce, který je ve fantasy podobně ustáleným principem, jako je tomu u pohádek, má čtenářům přinést úlevu, uklidnění a naději, že dobré konce pořád existují. Ve světě fantasy i ve skutečném životě. 

Žánr fantasy má skutečně kořeny v pohádkách a mytologii, příběhy, které se v něm vyskytují jsou často modelovými příběhy, které staví hrdinu před zásadní životní či morální rozhodování a čtenáři umožňují, aby si tyto modelové situace v kůži hobita, elfa či trpaslíka, sám prožil. 

Inscenace Fantasy! vám k tomu všemu chce nabídnout ještě chvíli oddechu ve veřené samotě, kde můžete být chvíli sami jen se svou vlastní hlavou. 

DRACI

Symbolika draků v lidské kultuře je nesmírně rozsáhlá, existují stovky typů draků, ať už pozitivního charakteru (jak je tomu většinou v kultuře a literatuře východních zemí), tak draků vykreslených jako nelítostné bestie (kteří se častěji vyskytují v kultuře západní). Draci mohou být mentálně na úrovni nepříliš chytrých zvířat nebo také nesmírně inteligentní bytosti, nadané lidskou řečí, kouzly nebo schopností předpovídat budoucnost. Mohou to být vychytralí, záludní tvorové nebo veskrze pozitivní symboly štěstí, moudrosti a ochranci lidu. Ve většině příběhů mají draci velmi blízko k lidem, ať už je ohrožují, žerou jim děti nebo princezny nebo se k nim chodí pro rady a léky anebo bývá tematizován samotný vztah draků a lidí. 

Tak je tomu např. ve filmu Dračí srdce, který řeší vztah posledního draka na Zemi a téměř posledního drakobijce nebo v knihách Thorarinna Gunnarssona, kde hlavní hrdina musí napravit pokažené vztahy mezi draky a lidmi. Vztahovou paralelu mezi draky a lidmi přináší i trilogie Snědý muž autorky Robin Hobbové. Hrdina Dutiful se tu má oženit s významnou šlechtičnou. Ta ale svatbu podmiňuje zabitím draka. Což se ale vůbec nelíbí dračici, které jde o zachování rodu a rozhodně si nechce nechat zabít svého snoubence. V Prachettově Zeměploše zase draci fungují (mimo jiné) jako domácí mazlíčci.

Nejbližší příbuzný Draka z naší inscenace je jeden konkrétní drak, který se vyskytuje v díle Jevgenije Lvoviče Švarce a kterého přivedl na divadelní jeviště v jedné ze svých prvních inscenací v Divadle DRAK v Hradci Králové Josef Krofta pod názvem Píseň života. Ta vypráví příběh města zotročeného drakem, do kterého přichází hrdina s tím, že draka zabije, ale ve městě to vyvolá paniku, protože smrt draka by sice přinesla svobodu, ale také břímě zodpovědnosti. Švarc napsal svoji knihu jako protifašistickou alegorii, její platnost je ale univerzální, protože přináší dodnes platnou otázku, jestli je vůbec možné, aby se společnost vyrovnala s nově nabytou svobodou, pokud byly celé její generace vychovávány v nesvobodě. A jestli je vůbec možné zabít draka.

Hrají: Martin Cikán, Láďa Karda, Jan Strýček

Dramaturgie: Natálie Preslová

Režie: Janek Lesák

Hudba: Ivo Sedláček

Scéna: Mikoláš Zika

Sounddesign: Vojtěch Drobek Krátký

Binaural specialist: Jan Čtvrtník

Lightdesign: Dano Kozlík

Produkce: Helena Plicková, Tereza Nováková

Grafika: Dominik Miklušák

Trailer: Jan Kolář