Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Výstavní projekt Útěcha v zírání do děr se soustřeďuje na reflexi soukromých a kolektivních emocí a forem prožívání v rozporuplném a v roztříštěném terénu společensko-politické reality dneška. Nikitinová se ptá po možnostech rehabilitace bezprostředního a nezkresleného vztahu člověka k vnějším realitám v době digitalizace lidského vnímání, fragmentarizace poznání a polarizovaných sociálních interakcí. Nikitinová si všímá, že čím více času trávíme v online prostředí pozorováním katastrofických zpráv, tím je stav plnohodnotného vnímání okolní reality čím dál vzácnější. Zajímá ji, jak nám v hyperakcelerované mediální době začíná objektivní realita nezadržitelně unikat, vzdalovat a přetváří se na redukovaný digitální virtuální obraz. Z vnějšího světa se stala „touchscreen“, „LCD display“, LED info panel, v jejichž rozích neustále vyskakuje „pop-up okénko“ upozorňující na všudypřítomnou válku, klimatickou krizi a další civilizační nebezpečenství. Svou specifickou pozorností k „nejvšednějšímu“ se Nikitinové daří spatřit v realitě něco, co si žádá být namalováno. Jsou to většinou velmi obyčejné věci: čím méně atraktivní, tím lépe. „Zajímají mě formy banality, běžnosti, některé výlohy obchodů – vzduchotechnika, paruky, ponožky, zdravotní pomůcky. Nebo nepořádek, vytvářený synem při hraní. Obrazy by měly být hrou, absurditou, útěchou, i když tíseň se do nich vkrádá mezi řádky.“ Série maleb Útěcha v zírání do děr je Nikitinové návratem k předmětnosti. V starších sériích zkoušela, jak daleko se dá zajít ve vyprázdněnosti a bezobsažnosti námětu, ale po dosažení určitého bodu prázdnoty se v posledních letech vydala zpět k zobrazivosti a větší míře realismu. Alice Nikitinová (*1979) je umělkyní ukrajinského původu, avšak její tvorba se formovala a formuje v českém kontextu. Nikitinová je jednou z nejvýraznějších umělkyň své generace, zároveň však stojí stranou většiny programových vystoupení a velkých malířských přehlídek. Tuto situaci lze částečně vysvětlit její vlastní nepřizpůsobivostí, jež ovšem není ničím jiným než přirozeným důsledkem věrnosti vlastním východiskům a specifickým požadavkům, která kladou na řešení problematiky malovaného obrazu. Nikitinová vychází z tradice abstraktní malby avantgardních umělců první třetiny 20. století. Předlohou pro formální výzkum autonomních problémů abstraktního obrazu jsou její osobní fascinace nejvšednějšími předměty každodenního užívání. Ty svou esenciální, znakovou a na funkční podstatu zredukovanou estetikou vybízejí k novým formulacím výtvarných témat, odlehčení a deformacím modernistické stavby obrazu, objevování humoru a obnovování percepční senzibility k malbě. Vytvořila a ilustrovala několik dětských knížek, editovala knihu studentských komiksů. Vychází z pozorování okolní reality, v níž se pokouší o nacházení poetických a absurdních prvků. Je finalistkou ceny Jindřicha Chalupeckého (2010), vystavovala v řadě domácích (DOX, NTK, FAIT Gallery, SVIT, GAVU, GMUHK aj.) i zahraničních institucích.
Improvizovaný podcast. Na světě existuje více než 50 000 true crime podcastů. Je jenom otázkou času, kdy zásoba krimináln…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
PubQuiz je vědomostní týmová hra oblíbená po celém světě. O co jde? Vědět více než soupeř a dok…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Improvizovaný podcast. Na světě existuje více než 50 000 true crime podcastů. Je jenom otázkou času, kdy zásoba krimináln…
Nikdy neporažený šachový mistr světa Garry Kasparov odehrál v roce 1997 zápas proti superpočítači Deep Blue. …
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
Živě natáčený béčkový film. Stejně jako sexy lidi v bílym tílku od krve a bláta co vrtaj d…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Nová autorská inscenace tvůrčího kolektivu 8lidí. Příjemné horko. Hustá pára. Vůně citrusu. Zá…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
„Letím a dopadám na prdel, lehám si na záda, držkou do bláta. Málokdo tenhle manévr umí…
Improvizovaný podcast. Na světě existuje více než 50 000 true crime podcastů. Je jenom otázkou času, kdy zásoba krimináln…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
Nikdy neporažený šachový mistr světa Garry Kasparov odehrál v roce 1997 zápas proti superpočítači Deep Blue. …
Pavel Příkaský & Miroslava Večeřová: Images That Occupy Thoughts
16. 2. - 17. 3. 2017
Kurátor: Pavel Kubesa
Pavel Příkaský a Miroslava Večeřová se ve společných projektech zaměřují na intuitivní, fluidní instalace, které jsou, v případě této výstavy, rámovány médiem malby. Malba infikuje charakter přítomné fotografie, povahu prostorové instalace a přerůstá až do živého performujícího těla. Je prostředkem k pochopení předpojmového světa, cestou k navození pocitu, snahou o zpřítomnění doteku, je něčím, co spojuje kognitivní tělo s iracionální stránkou jeho bytí.
Často se opakujícím tématem obrazů Pavla Příkaského jsou fragmenty zvířecího těla. Zvíře je určitou „nabídkou“ pro pochopení lidské tělesnosti: pozoruji-li zvíře, jako kdybych skrze vzájemné porovnávání pozoroval i sám sebe. Zvíře v obraze, byť jen podprahově, zpřítomňuje „já“ pozorovatele a aktivuje jeho uvědomění si vlastního těla. Uvozuje tak určitou subjektivitu, jakési naladění, které nás provádí komplexnější estetickou situací v jejímž jádru stojí zájem o elementární citlivost, tělesnost jakožto klíč k Images That Occupy Thoughts.
Miroslava Večeřová vyvažuje malířské obrazy digitální fotografií, která
zaznamenává běžné, k lidskému tělu vztažené předměty denní spotřeby. Večeřová však pozměňuje kontext, situaci, ve které se tyto objekty nacházejí, ať už prostřednictvím inscenování zdánlivě přirozené scénografie, tak i charakteristikou samotného úhlu pohledu, volbou fotografického záběru a pozorností k nepatrným disrupcím. Běžná „pomůcka“ či nástroj se ocitají v nově definované realitě, jakési fiktivní přírodě, ve které civilizační výtvory figurují jako nově utvořené korpusy nám známých živočichů.
Problematiku těla Příkaský s Večeřovou zavádí do širšího kulturního rámce. Zajímá je způsob jakým si uvědomujeme tělo, jak je utvářeno v reakci na okolní svět, ale také jak samotné lidské tělo okolní svět konstruuje a pozměňuje jeho ráz. Obrazy ocasu, rohů či krokodýlího úsměvu jsou do jisté míry tázáním po stavu domnělé lidské dominance na planetě, kterou jsme přijali jako jednosměrný zdroj energie pro naplňování vlastních, privatizovaných cílů. Pavel s Miroslavou však nepostulují nějakou apriorní společenskou kritiku – exponenciálně rostoucí možnosti nových hi-tech technologií nechápou nutně jako vzdalování se určitému přirozenému stavu. Spíše jim přisuzují statut legitimní součásti toho, co si běžně představujeme pod pojmem příroda. Přesto však tuto externalizaci smyslů pojímají jako možný atavismus: nové technologie a způsoby světa tvorby nám dávají narůst opět novým „ocasům“ našeho těla coby náznakům regrese na nižší vývojový stupeň druhu.
Zajímavý komentář k Images That Occupy Thoughts můžeme nalézt v knize polského sociologa Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době ve které definuje postmoderní subjekt jako sběrače prožitků: „Lidské tělo je dnes v první řadě orgánem spotřeby konzumu, a mírou jeho náležitého stavu je schopnost absorbovat a přijmout všechno, co konzumní společnost nabízí. Postmoderní tělo je především odběratelem prožitků. Konzumuje a stravuje zážitky.“ Důležitým je zde právě motiv „trávení“, přijímání vnějších stimulů určitým orgánem, který tento materiál zpracovává.
Podobnou situaci totiž ilustruje nástěnná malba, která se prolíná prostorem galerie a propojuje jednotlivé obrazy: Příkaský s Večeřovou používají motiv střeva, které oproti přirozenému fyziologickému stavu „prodlužují“ ad infinitum a rozvíjejí jej dokola po celé délce stěn galerie. A právě střevo, jakožto orgán trávení, může být metaforou postmoderního těla, odrazem Baumanova sběrače prožitků“. Stěny galerie se tak stávají modelem postmoderního těla, „timeline“ jeho výkonů, ve kterých je naše mysl okupována tokem obrazů. Příkaského a Večeřovou zajímá toto převrácení, zviditelnění vnitřního, přenesení vnitřních procesů na povrch.
Tento moment se odráží i ve formálním zacházení s malbou a obrazem: oba autoři usilují o to vystoupit z plochy obrazu do prostoru, převrátit naruby samotný obraz – nechat vystoupit jeho materiál (tj. emoce) do prostoru, zpřítomnit imaginované, zhmotnit pocit. V Images That Occupy Thoughts jdou společně pravděpodobně nejdál: obraz a malba nepřerůstají do prostoru jen formou instalačních zásahů (používání třásní, reliéfní malby tmelem, pokrývání digitálního obrazu malbou), ale nově i vystupují z obrazu prostřednictvím minimalistické, vizuálně řízené performance, jakýmsi inscenováním živých obrazů.
Zde se jejich nálady s Baumanem rozchází. Bauman se domnívá že ty, kteří „se honí za tělesnou výkonností“, tj. konzumují požitky, „pronásleduje neklid, jejž nemůže žádný výkon a žádné úsilí natrvalo rozptýlit“. Pro sběrače požitků neexistuje žádný lék, neboť „každý přinese jen chvilkovou a dočasnou úlevu a víra v jeho zázračnou moc vyprchá záhy po požití“ a proto se „horečně (…) hledají nové zázračné léky a magická zaklínadla…“ Příkaský s Večeřovou však performance zasazují do zcela opačné situace – do polohy relaxace, odpočinku, vystoupení z toku obrazů na pomyslné timeline směrem ven, tzn.: k sobě.
Zajímavý je i přístup obou autorů k otázce abstrakce. Nabízí se možná analogie procesu abstrakce a procesu trávení ve smyslu redukce materiálu: abstrakce tak již není otázkou stylu, ale způsobem zpracování tématu. Přestože některé malby jsou nefigurativní, je třeba je chápat spíše jako velký detail, zoom do buněčného mikrosvěta, záběr na detail kůže, vody či krve. Jsou vizuálním alergenem, který má navodit představu (imagination) smyslového pocitu. Abstrakce je tak spíše nástrojem jejich analytického myšlení, které uplatňují ve společných projektech, ale tvorba zůstává co do stylu převážně zobrazivá, iluzivní.